Řešením pro nedobrou interakci záchranné služby a nemocnic by mělo být zřízení příjmových oddělení nemocnic, kde lze nemocné observovat či léčit po několik hodin a zařídit jejich správné uložení. „Doufám, že letos nám novináři s dořešením té podivné, nejen pražské, situace konečně pomohou,“ míní prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc

Cesty nemocných do pražských nemocnic jsou složité po desítky let. Na naší interní klinice tvořili vždy „obyčejní“ nemocní akutně přijímaní z pražského spádu, ať už od záchranné služby či jinými cestami, až 50 % hospitalizovaných. Vzpomínám si, že v 80. letech jsem na ranním hlášení slýchával skoro denně nějaký zcela neetický příběh o cestování nemocných po Praze. Jedním z rozhodujících faktorů byla tehdy rajonizace podle bydliště. Pamatuji řadu nemocných, kteří v jedné nemocnici měli normální EKG a za půl hodiny při převozu či na příjmu jiné nemocnice měli infarkt nebo zemřeli na arytmii.

Tehdejší přednosta pan profesor Pacovský se vždy rozčílil a řešil věci radikálně. Jednou mi z chirurgie jiné pražské nemocnice při službě přeložili pacientku s krvácejícím exofyticky rostoucím tumorem konečníku velikosti pěsti. Jak se později ukázalo, měli v dokumentaci napsána jen dvě slova: Ad internam. A podle rajonizace patřila nemocná do jiné tedy naší nemocnice. Pan profesor volal krajského chirurga a primáře a tentokrát byl úspěšný a podobné situace se už neopakovaly. Horší to bylo v interakci příjmů interních klinik a oddělení. Pan profesor telefonoval ředitelům a přednostům a změnilo se jen málo.

Myslel jsem, že po roce 1989 se situace vyřeší, ale případů, kdy pacient cestoval dlouho od nemocnice k nemocnici a určitě mu to stav zhoršilo, neubývalo. Situace zůstávala stejná. Změnilo se jen málo a to v tom, že z hlediska plateb pojišťovny začalo být výhodné některé nemocné trochu vyšetřit, „nadělat“ na nich body a pak je poslat podle rajonizace jinam. Záchranka však měla s umísťováním pacientů obtíže stále stejné.

Děkani lékařských fakult sice mají na zdravotnictví malý vliv, ale když jsem se v roce 1999 stal děkanem fakulty, sešel jsem se s ředitelem Schwarzem. Na pracovišti v Korunní mně ukázal, co jsem částečně věděl. Když slyšíte odmítavé telefonáty dispečinku s nemocnicemi na vlastní uši, je to ještě horší než poslouchat kasuistiky na ranním hlášení. Navíc jsem si od té doby v diskusi s kolegy ověřil, že podobná situace je i v dalších městech, kde je více nemocnic.

——————————————————————————————————

Celý článek naleznete na serveru MEDICAL TRIBUNE CZ pod tímto odkazem