„Ty stará …, chcípni! Já si tě najdu, …!“ I tak může vypadat přijatý rozhovor na tísňové lince 155, který však rozhodně nepatří svým obsahem mezi nějaké vzácné výjimky, protože operátoři Zdravotnického operačního střediska SČK se denně potýkají s podobnými zlomyslnými a jinak obtěžujícími hovory, a to jak od dětí tak i dospělých.

V roce 2014 přijali středočeští zdravotničtí operátoři 178 389 hovorů na tísňové lince 155. Velká část hovorů se ale netýkala stavu nouze, ohrožení zdraví a života. Tyto volající, jejichž telefonáty by se daly označit jako zneužití linky, si záchranka pracovně dělí do několika skupin.

„Prozváněči“ jsou ti volající, kteří opakovaně prozvánějí linku 155 a aniž by něco operátorovi řekli, zavěsí. Od jednoho takového volajícího se může jednat i o desítky telefonátů denně. V loňském roce bylo takových hovorů přijato/nepřijato 12 788.

Ve skupině „prudičů“ jsou ti, kteří zavolají, ale jejich telefonát trvá maximálně do 10 sekund. Nejdou pro vulgární slova daleko a poté, co se „uspokojí“ krátkým hovorem, zavěsí. V roce 2014 přijalo operační středisko takových hovorů 18 229.

Další skupinou jsou ti volající, kteří oznámí smyšlenou událost, na jejímž základě vyjede posádka záchranářů a po příjezdu na místo nenalezne nejen pacienta, ale ani nic, co by nasvědčovalo tomu, že se oznámená událost stala. Ty se dají naštěstí počítat v řádu jednotek.

Poslední skupinou, která záchranáře zatěžuje nejvíce, jsou tzv. notoričtí pacienti, kteří volají linku 155, i když není ohroženo jejich zdraví, ale znají způsob, jak operátorovi podat informace, aby k nim byl nucen záchranáře poslat. A tak to mnohdy vypadá tak, že si takový pacient zavolá sanitku k bolestem na hrudi, a když k němu přijede posádka, stěžuje si třeba jen na bolest krční páteře, která trvá dva týdny, nebo rovnou záchranářům přizná, že se cítí sám a smutný, že chtěl jen společnost. Toto zneužívání ztěžuje záchranářům pomoc lidem, kteří jsou opravdu ohroženi na životě. Kvůli vytíženosti nejbližších posádek totiž musí k vážným případům mnohdy vyjíždět posádky ze vzdálenějších základen a tím se prodlužuje dojezdový čas sanitního vozu.

Mohlo by se zdát, že s poplašnými telefonáty se to má jako s proslulým ovčákem a vlky, ale nebylo by to přesné. Nejspíš to totiž nebudou jejich autoři, kdo bude postižen důsledky této slaboduché zábavy, ale někdo, o jehož zdraví či životě bude rozhodovat čas, který záchranáři zmarní na zbytečném výjezdu.