Jel jsem na jednu z nočních směn na záchranné službě. Už při cestě do práce foukal tak silný vítr, že měl vliv i na samotné řízení vozu a já si v duchu říkal, že v noci zřejmě bude hodně výjezdů, které budou díky povětrnostním podmínkám asi dost náročné.

A nemýlil jsem se. Seděl jsem za oknem výjezdové základny a sledoval, jak vítr nabírá na síle. Krátce po osmé hodině večerní se rozezvučela vysílačka se stručnou informací: „Padlý strom na jedoucí vozidlo“. Proběhlo mi hlavou, že to nejspíš bude některý z těch topolů, které tu lemují silnici. Rychle jsme nasedli do vozu a jeli na určené místo. Cesta byla obtížná, nemohl jsem jet moc rychle, protože vzduchem létaly nejrůznější předměty a silný vítr se opíral se z boku do sanitního vozu.

Když jsme dorazili na místo, moje úvaha se potvrdila. Uprostřed silnice stálo vozidlo s padlým topolem přes střechu. Byla už tma, ale nedaleko svítila lampa pouličního osvětlení. Vítr doslova hučel, takže jsme se navzájem skoro neslyšeli. Vzali jsme si helmy. Při vystupování jsem spatřil, jak těsně kolem letí kus billboardu. Stačil jsem jen zakřičet „Pozor! Koukejte kolem sebe!“

Rozběhli jsme se k havarovanému vozu, tak rychle, jak nám vítr dovolil. Vzali jsme si s sebou rovnou vše potřebné k řešení vážných stavů: krční límce, zásahový kufr, převazový batoh a monitor. U vozu se nám naskytl hrůzný pohled. Uvnitř byly zaklíněné dvě osoby, které však nejevily známky života. Na první pohled bylo zřejmé, že už nebude v našich silách jim pomoci. Oba muži byli navíc ve voze uvězněni a my se nemohli dostat dovnitř.

Hasiči na místě ještě nebyli. Než dorazili na místo, přijel nám na pomoc i zaměstnanec z nedaleké firmy s vysokozdvižným vozíkem, ale topol byl tak velký a mohutný, že s ním ani nepohnul. Během těchto chvil jsem nad hlavou uslyšel praskání. Podíval jsem se nahoru a spatřil, jak se odlamuje další část stromu. Zakřičel jsem: „Pozor!“ a snažil se sestru zatáhnout mimo dopad. To co spadlo na zem, byla koruna vedlejšího topolu.

Vše se ve mně sevřelo, stáli jsme v aleji plné topolů, které se ve větru doslova ohýbaly. Protože k tragedii došlo na rušné komunikaci, tak jsem se díval stále kolem sebe a spatřil přijíždějící autobus městské hromadné dopravy. Uvědomil jsem si, že by to mohlo mít další fatální následky. Zamířil jsem k řidiči autobusu a doporučil mu, ať raději odjede na místní parkoviště, hlavně ať teď nikdo nevystupuje. Nevím, co se řidiči tou dobou honilo hlavou, ale hned pochopil a odjel zpět.

Po příjezdu hasiči vystříhali oba zemřelé. Později jsme se dozvěděli, že se jednalo o mladé kluky – sourozence. Lékař už měl všechny dokumenty vyplněné, se smutkem v očích jsme předali dokumentaci policii a vrátili se zpět na základnu.

Příroda je mocná čarodějka, ukázala nám svou sílu. Naše snaha o záchranu životů byla tentokrát marná.

Jiří Dušek, řidič RZP Praha – západ

www.zachranka.cz