Na webu MUDr. Onřeje Fraňka se objevilo jeho malé pojednání, zabývající se tématem budoucnosti letecké záchranky v České republice, ale také se zamýšlí nad výsledky závěrečné zprávy nehody slovenských kolegů z LZS.

Oba příspěvky doktora Fraňka, vydané toto úterý, rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení se nad nimi.

Něco málo na téma LZS: vláda včera opět odložila projednávání materiálu na téma „LZS po roce 2020“, takže čas dál běží a co bude za tři roky, to stále nikdo neví. Materiál zatím směruje ke vzniku státního podniku, který by službu zajišťoval v celé ČR, nicméně některé připomínky jsou zásadní (například mne zaujala ta, že by to narušilo podnikatelské prostředí – no, v první řadě by se stát měl rozmyslet, jestli LZS vůbec má nebo nemá být předmětem podnikání generujícího zisk…). Tak uvidíme, co další kolo. Zatím si mohou zájemci o LZS přečíst taky něco jiného, než „kdo za to kolik dostane“ – třeba hezkou diplomku o možnostech využití IFR létání v LZS. Na první čtení mi to přišlo odborně hodně zajímavé a pozitivní (i když svým způsobem smutné) je i to, že v „jakési diplomce“ je popis stávajícího stavu LZS v ČR daleko serióznější (a bez zbytečných tendenčně motivovaných emotivních demagogií), než ve všech „provládních“ i „protivládních“ materiálech dohromady.

A druhá poznámka na téma LZS je ještě smutnější – slovenský Letecký a námorný vyšetrovací útvar vydal závěrečnou zprávu týkající se tragické nehody vrtulníku letecké záchranky ATE, ke které došlo téměř přesně před rokem u obce Strelníky na střední Slovensku. Ukončil tak dlouhé čekání a vyvrátil množství spekulací, které se kolem nehody za tu dobu vyrojily – i když, popravdě řečeno, technicky jasná odpověď vysvětlující nehodu nepadla. Mechanizmus nehody spadá do kategorie „CFIT“ neboli řízený let do terénu, ke kterému došlo v temné, bezměsíční noci. Že základní příčinou je chyba pilota je jasné, ale… takový závěr mi připadá příliš jednoduchý. Ano, zkušený pilot udělal chybu, ale to se přece stává a systém s tím musí počítat. Přesně proto je na palubě řada přístrojů i další člen posádky. Jenže… proč si chyby ani on nevšiml?! Jsem přesvědčený o tom, že zásadní spolupůsobící příčinou nehody je létání nočních primárů jako jednopilotních, jen s pomocí „technického člena posádky HEMS“, neboli zdravotnického záchranáře. Ten má za sebou – ve srovnání s pilotem – zcela základní informativní výcvik, a navíc, pokud se letí s pacientem na palubě, chtě – nechtě, vědomě či podvědomě, prostě sedí „na dvou židlích“. Noční létání ve složitém terénu, kterým hory bezesporu jsou, je přitom činnost extrémně stresující, náročná a riziková. Není prostor pro chyby a žádný „druhý pokus“ obvykle neexistuje. Přestože šlo o nový vrtulník vybavený velmi moderní technikou, která jistě varovala před blížícím se terénem, zatížení pilota (pravděpodobně v kombinaci s krátkodobou ztrátou prostorové orientace z důvodu přechodu z NVG na normální pohled) vedlo k tomu, že varování radiovýškoměru i „moving mapy“ zůstalo bez odezvy. Přitom kontrola a monitorování výšky (a rychlosti) je zcela klíčovým úkolem právě „technického člena posádky HEMS“… jenže ten se možná (a zcela přirozeně) věnoval pacientovi, možná nedokázal ve tmě a stresu rychle rozšifrovat, co to v tom fungl novém vrtulníku vlastně pípá a bliká, kdo ví. A připomeňme si navíc, že dvě ze tří fatálních nehod LZS, ke kterým došlo v nedávných letech na Slovensku, byly spojeny s jednopilotními nočními lety. Z nehod – když už se staly – je dobré vzít si poučení. To moje zní – jeden pilot na noční létání záchranky je málo. Osobně jsem absolvoval desítky nočních primárů a moje zkušenost do toho zcela zapadá – i ve dvoupilotní posádce je přistání do terénu a následný odlet makačka a „nestandardních situací“ jsem zažil víc, než je mi milé. Naprosto přesná souhra pilotů – opravdových pilotů – je v nich základní podmínkou přežití a za sebe musím konstatovat, že do jednopilotních nočních primárů bych – při vší úctě k našim záchranářům – nikdy nešel. A úplně na závěr malé PS: zpráva z nehody měla být povinnou četbou pro ty, kteří, aniž by si to kdy v životě zkusili, horují za zavedení 24-hodinového provozu na zbývajících základnách LZS v Česku v jednopilotním režimu. Filozofie „zkusíme to a nějak to dopadne“ do létání opravdu nepatří…

Převzato z webu zachrannasluzba.cz