Jednoho slunečného letního podvečera na jednom pražském sídlišti… Ano, i tak by mohl začít příběh, který bude popsán v následujících řádcích.

Nebudu se však pouštět do nějaké pohádkové fikce, ale popíšu jen realitu toho, co se tehdy v paneláku stalo. Byl to všední den, který se nijak výrazně nelišil od ostatních. Jdete si před odjezdem na noční vyvenčit trhače, když poté, co s ním vyjdete na chodbu, slyšíte o patro níž nějaký ženský hlas. Vzhledem k tomu, že jsou zde poměrně úzká schodiště, omrknete, kdo to je, či tam třeba není ještě jiný pes, protože v domě jich žije víc, tak ať není problém. Pes tam nestál, stála tam paní, kterou od vidění znáte. Říkáte si, OK, tak můžeme vyrazit. Pesan má pohon na všechny čtyři, takže i o krapet větší rychlost a už je u paní, neb má v hlavě vidinu podrbání za uchem. Z toho ale nebylo nic, paní se snažila dozvonit na naší sousedku, cca 86 let. Samozřejmě že marně. Seniorka se po čase ozvala, že leží v předsíni, že upadla a nemůže vstát. Člověk nelenil a zapojil se do situace taky. Podařilo se nám zjistit, že paní upadla asi před hodinou, možná i více s tím, že je odřená a něco jí bolí a klíče od zamčených vchodových dveří má na skříni, kam se nedostane. No, není na co čekat. Zběžně se ještě prověřila možnost, že by moha třeba nechat náhradní klíče u svojí kamarádky, rovněž seniorky, co bydlí o patro výš. Nenechala. Přišla další sousedka, tentokrát z patra pod seniorčiným bytem. Do pléna ještě řekla, že by klíče mohla mít dcera paní, ta ovšem bydlí někde v tramtárii, takže taky liché. Sděluji dámám, že není nač dálé otálet a povolám složky, určené k řešení těchto případů. Prostřednictvým tísňové linky 150 jsem nechal přivolat i záchrannou službu. Volat na 155 by bylo zbytečné, nejdřív záchranáře do bytu někdo musí dostat, a to obstarají právě hasiči. Následovala rozmluva, jak že se tam dostanou. Paní má na dveřích bezpečnostní zámek, ovšem nikoliv nepřekonatelný, ale má rovněž otevřený balkón, takže se toto jevilo jako schůdná cesta. Za pár minut bylo již slyšet kvílení sirén přijíždějících hasičských vozů z místní stanice. S trhačem jsem na ně čekal před domem, jak bylo domluveno s operátorkou tísňové linky. Z prvního vozu vystoupil velitel zásahu. Zběžně jsem mu popsal, oč jde a sdělil možnosti. Dál to bylo na něm. Ukázal jsem mu balkón s tím, že by to šlo po žebříku, pokud ho ustaví částečně do trávy. Jasně, na to by přišel hned sám, nebylo v mojí hlavě nic, že bych si chtěl hrát na chytrolína a radit, ale v rámci konverzace jsem to prostě řekl. Místo si šel s ním omrknout řidič žebříku, prý že je to OK a že to teda objedou a najedou po chodníku. V ten moment byla moje přítomnost zbytečná, profesionálové se o paní postarají. Popadl jsem psa a šlo se domů. Z okna jsem pak část záchranné akce zadokumentoval. Po chvilce se fungl nový žebřík Magirus otáčel na chodník a mířil k našemu domu a minutu na to přijela na místo i záchranářská posádka ZZS HMP. Žebřík se ustavil a v jeho koši se teplým letním vzduchem již blížila paní na pomoc dvojice hasičů, na které se přišlo podívat mnoho zejména dětí z okolí. Vidět velký hasičský žebřík skoro v parku není každý den, takže pro ně to byla docela atrakce, což je pochopitelné. Jakmile se hasičům podařilo do bytu dostat, otevřeli dveře záchranářům. Ti si seniorku vyšetřili a po nezbytně nutné době transportovali na schodolezu k sanitce, která jí odvezla do nemocnice k dalšímu vyšetření a ošetření. Celá akce trvala zhruba 20 minut včetně odjezdu sanitky. V baráku to vyvolalo pochopitelně pozdvižení. Hasičské manévry tu nejsou každý den. Sousedky stále sroceny u dveří postižené seniorky a probíraly, co se stalo atd. Já kolem nich jen letmo proběhl, valíc si to do služby. Dočkal jsem se od nich slov díků, což potěšilo, ale na druhou stranu nebylo zač, protože člověk se mimo jiné záchraně životů věnoval a věnuje pracovně dost dlouho na to, aby dělal jakési naučené automatismy v rámci toho. Každý z nás měl radost, že akce skončila happyendem a paní se po dvou dnech vrátila domů.

Není to nic výjimečného, podobných příběhů se odehraje bohužel po celé ČR, tento mi tak nějak spadl do klína tím, že se odehrál v domě, kde bydlím. Den na to se to samé stalo v jiném paneláku na našem sídlišti. Družstvo a žebřík z petřinské stanice, policie, záchranka, tentokrát i s lékařem…

[Ukázat prezentaci]

Co mi ale přimělo k sepsání těchto řádků je jiná věc. Mnohdy jsou hasiči společně se záchrankou povoláni na „otvíračku“, která nemá ale relativně šťastný konec v podobě živého uživatele bytu. Osoby v seniorském věku mají zdravotní problémy, to je prostě realita, takž se jim stává, že upadnou, zkolabují či jen zaškobrtnou o koberec a v ten moment se z nich stává bezvládný pytel cementu, co si není schopen nijak pomoct. Pokud jsou navíc ve stavu bezvědomí, je tragický konec velmi pravděpodobný. Nacházejí se ale i ve stavu, že nejsou schopny mluvit, či křičet o pomoc, doufajíc, že je zaslechnou sousedé. Doba k jejich záchraně se tak nekonečně prodlužuje a někdy ta záchrana prostě nepřijde. Moje babička byla jednou z takových seniorek. Z důvodu omezení prodlení příchodu pomoci se jí pořídil nouzový „pípák“, který měla celou dobu na krku na tzv. machršňůře. To z důvodu, kdyby někde v bytě upadla a nemohla vstát k telefonu či dveřím, tak by ho prostě jen zmáčkla, vyslaný nouzový signál by přijal pracovník linky domácí péče a po ověření, že dotyčná nereaguje, by zajistil pomoc. Ta má různé varianty. Buďto na místo vyjede terénní pracovník domácí péče, nebo lze rovnou povolat složky IZS. I kdyby to byl první případ, tedy že by jel na místo (s náhradními klíči, ty jsou na dispečinku společnosti) a dotyčnou našel, tak pomoc ihned přivolá. Pomoc nemusí být ale potřeba, nebo alespoň nikoliv v podobě složek IZS, leckdy stačí seniora/seniorku prostě jen postavit na nohy (možná to zní poněkud hrubě, ale je to realita). Pokud musí přijet IZS, resp. ZZS, je furt lepší, když je povolána na místo pracovníkem domácí péče, teda v řádech max. desítek minut později, než aby si sténání babičky všiml někdo až druhý den, to už může být pozdě definitivně. Někde fungují nouzová tlačítka tak, že jejich signál přijímá městská policie, která vyjede po jeho vyslání.

SOS tlačítko pro Brno/foto KÚ JHM

Existují i mobilní telefony s nouzovým tlačítkem, určené přímo pro seniory, ano, je to skvělá věc, jenže mobil u sebe skoro žádný z nich po bytě nenosí, takže pro tyto případy si myslím, že je opravdu ideál mít tlačítkový ovladač o velikosti klíčku od auta pověšený na krku (existují i varianty v podobě náramku na ruku). Technologie dneška navíc už nejsou několik let vázány na pevnou telefonní linku, tento nouzák lze i na síť GSM. Ano, není to zadarmo, ale lidský život má hodnotu nevyčíslitelnou. Podobné službu poskytuje nejen v hlavním městě nejedna firma. Např. Život 90.

Blíží se komunální volby, páni politici, co tak rádi slibují nesplnitelné, by se mohli tomuto tématu také alespoň trochu věnovat, vždyť třeba u nás na sídlišti žije potencionálních voličů ve věku seniora opravdu velká spousta… Nebylo by od věci toto dostat více do povědomí veřejnosti. Není to nic nového, ale moc se o tom dodnes neví a nemluví.

-wap-