Jsou to každodenní příběhy, které píše sám život. Jihomoravští záchranáři takových příběhů zažijí až 300 za den. Dopravní nehody, bolesti na hrudi, cévní mozkové příhody, úrazy… Některé příběhy mají šťastný konec, jiné méně šťastný. Některé končí tragicky. Třeba úmrtím blízkého, v těch nejsmutnějších případech jde o děti. Právě tehdy vstupuje do příběhu tzv. intervent.
„Když vám odejde milovaná bytost, navíc dítě, pak je to mimořádně těžká životní situace, bolest takřka neúnosná. Ale jsou to i jiné případy, kdy je vyžadována naše pomoc, například u hromadného neštěstí. Podporu potřebuje také třeba člověk, který zavinil dopravní nehodu nebo se stal jen jejím svědkem,“ vysvětluje interventka Alexandra Korvasová, která zároveň pracuje jako záchranářka na výjezdové základně v Kyjově.
Intervent je zdravotník, který má za sebou výcvik nazývaný „první psychická pomoc ve zdravotnictví“. Jihomoravská záchranka má v současné době 11 interventů, další adepti právě procházejí školením. Tato kvalifikace umožňuje, aby dotyčný poskytnul podporu lidem, kteří jeví známky akutní stresové reakce. Jde o osoby, které se přímo účastnily události s tragickými následky nebo byly jejími svědky, často jde o blízké pacientů či zemřelých. Intervent nemusí být psycholog ani psychiatr, je však orientovaný v problematice a je schopen poskytnout podporu přímo v terénu nebo ve zdravotnickém zařízení.
Jeho působení navazuje na zásah záchranářů a hlavním úkolem je především naslouchat, navodit pocit bezpečí a ukázat záchytné body pro cestu, která vede ven z krize. „Pokud jsem přivolána k případu, kdy rodiče ztratili dítě, snažím se je hlavně podpořit a vysvětlit jim, že jsem tam jen pro ně a že jejich reakce plná bolesti, zmatku a nejistoty je zcela přirozená. Pláč je ventil, nechám je plakat, pochopím jejich strach, úzkost, hněv i pocity bezmoci. Zkrátka dávám jim najevo svoji účast a plné porozumění, snažím se jim vysvětlit, že mají právo se takhle cítit a takhle se chovat, že reagují normálně na nenormální situaci,“ popisuje práci interventa Renata Kroupová, která je zároveň záchranářkou ve výjezdové základně Znojmo jihomoravské záchranky.
Většinou se lidé s kritickou událostí, která je potkala, nakonec nějakým způsobem vypořádají. Někdy to však může trvat i dlouhou dobu, a právě proto je tak důležitá od samého počátku psychická podpora. „Hodně samozřejmě záleží na tom, co se přesně stalo, kolik je zasaženému člověku let, co všechno už má za sebou. Jinak se samozřejmě pracuje s dospělými a jinak s dětmi, kterým například zemřeli rodiče nebo sourozenec. To, o co nám jde v první fázi, je stabilizace stavu dotyčného. Snažím se mu dát najevo, že jsem tu s ním a pro něj, jak dlouho bude potřebovat. Intervent je jakýsi průvodce, který zasaženého provází krizí,“ pokračuje ve vyprávění Renata Kroupová.
Intervent musí zvolit vhodné verbální i neverbální projevy, správný oční kontakt, uklidňující hlas. Je nutné, aby poskytnul zpětnou vazbu, a nesmí zapomínat ani na základní tělesné potřeby, jako je dostatek tekutin a teplo.
„Důležité je pak i nasměrování zasaženého člověka do další péče, je potřeba upozornit ho na jednotlivé možnosti. Musím proto mít přehled o psychosociální pomoci v regionu, abych věděla, kam pacienta dál směřovat. Nejlepší je nabídnout kontakty na poskytovatele následné péče. Jedná se o kontakty, které může dotyčný využít, ať už jde o tísňové linky či organizace, které sdružují lidi, co prožili podobné situace,“ upřesňuje interventka Alexandra Korvasová a doplňuje: „Přímé předání do péče volíme na místě události, pokud v průběhu intervence vyhodnotíme, že ponechání na místě nebude možné, například nastanou-li vážnější zdravotní obtíže nebo nedaří-li se stabilizovat reakci.“
Jsou však i situace, kdy intervent zasahuje přímo ve středu dění. Stane se například, že je členem posádky přivolané k člověku se sebevražednými úmysly, který chce ukončit svůj život skokem z mostu. Pak se intervent do příjezdu policejního vyjednavače snaží přimět pacienta, aby si svůj sebezničující plán rozmyslel. A Renata Kroupová k tomu dodává: „Ano, i to se stává, to jsou mimořádně těžké situace. Musíte se opravdu velmi soustředit, nesmíte si dovolit udělat chybu. Když se vám podaří dotyčného přesvědčit, aby pomalu slezl dolů ze zábradlí, a pak ho máte v bezpečném prostoru sanitky, je to opravdu radostný pocit z dobře odvedené práce.“
Zbývá dodat, že všichni naši záchranáři přistupují k pacientům citlivě a s empatií. Uvědomují si dobře, že pacient je v každém případě v situaci, která pro něj není lehká, a tak se snaží mít pochopení a také oni dokážou poskytnout psychickou podporu v rámci svých možností.
