Na co teď narážím asi nejvíce na setkání při výjezdech se starými lidmi? Představte si svou babičku, dědečka. Vzpomeňte, kolikrát v životě jste jim museli třeba poradit s nastavením mobilního telefonu nebo je naučit zesílit televizi.

Pro nás naprosto banální a směšné věci, pro ně mnohdy vysilující neřešitelný boj, často se slzami bezmoci. A teď si k tomu všemu přidejte ten obrovský strach z toho, co bude dál. A uvědomte si taky, že staří lidé většinou nevyužívají sociální sítě a neumí si informace najít na internetu. „Nevygooglí“ si, kde všude už vir řádí, jak se pozná a jak se mu bránit. V mnoha případech nemají ani koho se zeptat – jsou jednoduše sami.

A tak televize je potichu, protože ji nemá kdo zesílit, telefon je plný reklamních sms, protože je nikdo neumí vymazat. A pak přijde denně 100x informace z médií o tom, že chřipka jménem COVID 19 zabíjí. Zabíjí staré a nemocné. Nikdo nemá čas jim vysvětlit všechny podrobnosti, ukázat názorně možnosti ochrany. A tak s malým počtem informací, bez možnosti se svěřit, nechat si poradit nebo se nechat uklidnit, si někteří staří lidé s prvním kýchnutím diagnostikují COVID 19. Lidé se bojí, dostávají záplavy zastrašujících informací o děsivých následcích a prognózách. A tak se o sebe začnou logicky bát. A řeší to. Zavolají záchrannou službu, protože z jejich pohledu nemají jinou šanci, neznají jiné řešení.

Prostě ještě chtějí žít, proč by taky ne. Přežili třeba druhou světovou válku, přežili krizi, kdy nebylo jídlo, a pokud tak na příděl, a teď by je měla zabít chřipka? U starých lidí jsem si vždy všiml takové zvláštní pokory, když k nim přijedeme na výjezd. Mnohdy se stydí, že nás vůbec volali – jak říkají „otravovali“ – a přitom si péči jistě zaslouží. Mají úctu k našemu povolání, našemu času. Nestojí o odborné a latinské termíny diagnóz a hodnoty EKG, nechtějí aplikovat drahé léky, nechtějí naši pozornost zbytečně. Chtějí jen slyšet odpověď na otázku: „ Pane doktore, když mám teď teplotu, tak umřu? Říkali to v televizi…“

A teď je to mnohdy „jen“ o psychologii, empatii a našem čase. Ne o medicíně a drahých lécích, ne o rychlosti 200 km za hodinu a skoku z helikoptéry. Je to o úctě k životu, stáří, pochopení…

záchranář Jirka