Na začátku tohoto týdne jela na Mladoboleslavsku posádka rychlé zdravotnické pomoci a lékař ve vozidle systému rendez-vous na pomoc malému kojenci, který dle všeho vdechl při kojení mléko.

Rozrušená maminka volala tísňovou linku 155, kde oznámila, že děťátko je v bezvědomí a nedýchá, že je jako hadrová panenka. Operátorka do příjezdu posádek zůstala s volající. Ta se řídila pokyny, otočila miminko hlavou dolů a mléko naštěstí vyteklo nosem ven. Při příjezdu záchranářů byl kojenec při vědomí – později i pozitivně na všechny reagoval.

Že je takový výjezd pro všechny stresující, je nasnadě.

„Není výzva jako výzva. Když ti přijde N1, bezvědomí – nedýchá, koukneš o řádek níže – na adresu, okem zajedeš trochu doleva a v kolonce věk vidíš: 1 měsíc. Tvůj krok zrychlí, tep ti vyskočí, klika od auta ti málem zůstane v ruce a vrata od výjezdovky bys nejraději proskočil zavřený. Každá záchranářka/záchranář tenhle pocit určitě zná. Nejde si na něj zvyknout, připravit se. Vlastně si ani nechceš zvykat. Protože to nechceš zažít. Tyhle výjezdy jsou zvláštně provázeny po cestě na místo události tichem. I když nechceš, bojíš se… ne o sebe, ne o kolegu, bojíš se toho, co vše se může stát. Bojíš se toho, abys neviděl něco, co může dlouho trápit tvé myšlenky. A jedeš a doufáš…. Jedeš tak, aby ses vrátil, ale přitom daleko jinak než kdy jindy. A i když máš s kolegou zdravou a kamarádskou rivalitu – přeješ si, aby RZP byla na místě dříve… aby tam byl kdokoliv dříve. Hlavně aby na místě byl “tlukot srdce”. Tyhle situace, kdy je vše na místě naštěstí v pořádku, vyvolávají strašně zvláštní až šílenou situaci:

Dítě pláče (bohudík), matka pláče (logicky) a my, když vidíme, že pláčou oba (tudíž žijou), se usmíváme. Protože jsme šťastní za to, jak se věci mají. A děkujeme za to. Zvláštní situace, která by pro náhodné svědky působila až bizarně, ale všem je to jedno, protože jsme všichni v pohodě.“

záchranář Jirka

(text ponechán bez úprav)