S koncem uplynulého roku opustili naši tišnovskou základnu hned dva kolegové.

Na důchodce tedy rozhodně nevypadají, ale fakt je, že záchranářka Jana Knirschová odchází na zasloužený odpočinek po 28 letech a řidič sanitky Karel Kuba strávil za volantem 22 roků. A tak jsme je při příležitosti rozloučení trošičku vyzpovídali…

Oba jste u záchranky víc než dvě desítky roků… tato profese se za tak dlouhou dobu samozřejmě posunula. Jakým směrem?
J: Určitě výš, pokud jde o odbornost, vybavení, metody, postupy. Naopak pokud jde o pacienty, mám pocit, že to má špatný trend. Lidi si dřív u méně závažných potíží dokázali sami poradit. Teď to tak není. Jsou nesamostatní, sebemenší problémy mnozí často nezvládají.
K: (přitakává) Přesně tak, vezmou do ruky mobil a není nic jednoduššího, než si nás zavolat. A pak ještě dokážou být nepříjemní, ale samozřejmě jsou i slušní a vděční pacienti. Za ty jsme rádi.

A pokud jde o kvalitu vozidel, Karle? Tam je velký posun asi…
K: No jistě. Když jezdíte dvanáct set trojkou nebo nejnovějším sprinterem, je to fakt velký rozdíl. No a jak řekla Jana… odbornost je taky někde úplně jinde. Můj tatínek umřel na infarkt, v osmašedesáti letech. Kdyby mu srdíčko selhalo v dnešní době, pravděpodobně by tu ještě byl. Ale co se hodně zhoršilo a já to samozřejmě jako řidič vnímám, je provoz. Někteří řidiči jsou nezkušení a stejně jezdí jako blázni. Pak jsou nebezpeční. A mnozí se pořád ještě nenaučili uhnout, když jedeme pod majákem. Vůbec neví, co mají udělat.

Jani, chtěla jste být vždycky sestřičkou či přímo záchranářkou? Nebo jste měla jinou vysněnou profesi?
J: Já jsem to měla tak, že se mi odmala líbily uniformy. Letušky, vojandy, sestřičky… No a pak jsem v osmi letech strávila vánoční svátky ve špitále, slepé střevo. Sestřičky se tam o mě staraly a já se do té práce zamilovala. Už jsem pak nechtěla být ničím jiným, než zdravotní sestrou.

A vy Karle? Vždycky jste se viděl za volantem?
K: Já jsem to teda v průběhu času různě měnil. Chvilku jsem chtěl být popelář, asi jako každý kluk. Pak řidič šaliny, pilot…
J: No vidíš, to bysme se taky potkali… já letuška, ty pilot.

Co vás trápí, mám na mysli nezodpovědnost ze strany lidí. Hazardují se svým zdravím?
K: No jéje, to by bylo nadlouho… ale co mi opravdu vadí v poslední době, jsou ty sluchátka. Jak to lidi mají na uších a nic kolem sebe nevnímají. Jedou na kole nebo jdou přes přechod a vůbec neřeší, co se děje kolem nich.
J: Ano. A koloběžky… jejich řidiči jezdí v plném provozu často bez helmy, různě kličkují, to je přece tak nebezpečné a nezodpovědné.

Vaše práce je náročná, někdy jsou to těžké, někdy smutné výjezdy. Celkově… když máte za sebou příšerný den, jak relaxujete?
J: Já miluju zahradu. Pěstuju hlavně kytky, mluvím s nimi. No a taky sportuju, běhám na páse. A hodně mi pomáhá popovídat si s manželem, je taková moje vrba.
K: Já přijdu domů a otevřu si pivo. To je můj ventil. No a samozřejmě dělám věci kolem baráku, tím si vždycky vyčistím hlavu. Já mám docela takovou dobrou schopnost rychle pustit ty špatné věci. A pak se taky vždycky snažím poučit se. I z těch negativních zkušeností.

Jste tady na základně – kromě toho, že jste kolegové – třeba i kamarádi?
Oba: (přikyvují) Určitě, občas si zajdeme někam posedět, popovídat. Tak trávíme spolu přece jen hodně času. Denní, noční, víkendy, svátky. Pak ty vazby pochopitelně vznikají.

Máte nějaký výjezd, na který nezapomenete?
K: Já určitě tu nehodu… Opilý chlap narazil do auta, kde jel mladý pár s rodiči. Ti mladí se měli brát… ti to teda přežili. Ale rodiče jednoho z nich neměli takové štěstí. Takže místo svatby byl pohřeb. Ale pak možná nakonec i ta svatba. To už samozřejmě nevím. Ale bylo to smutný.
J: Já raději vzpomenu něco krásného. A to jsou vždycky porody. Já jich snad měla tuším 12. Vzpomínám hodně na ten v Čebíně, rodilo se na parkovišti, nastávající rodiče byli na cestě do porodnice, ale už to nestihli. Dvakrát šňůra kolem krku, ale všechno dobře dopadlo. Když pak držíte v náruči zdravé miminko, to se snad ani nedá popsat…

Máte nějaký svůj ranní rituál, když přijdete do práce?
J: Ano, kafíčko, bez toho to nejde. A je fajn, když stihnu i něco „zblajznout“ (smích). Mám tady takový baťůžek, říkám, že v něm nosím poklad. Ale je to svačinka. Ta je totiž někdy k nezaplacení.
K: Pro mě je to snídaně. Jsem známý tím, že chodím do práce tak o půl hodinky dřív. Dám si bílý kafíčko a chleba s máslem a medem.

Co vám bude chybět, až se tady za vámi definitivně zaklapnou dveře?
J: Asi všechno. Dali jsme do téhle práce kus svého života, kus srdce. Myslím, že jsem tu záchranářinu dělala pořádně, že jsem to neflákala. Teď ještě dělám hrdinku, ale bude se mi stýskat, hlavně až uslyším houkání sanitky…
K: Budou mi chybět ty lidi tady, kolegové. A bude se mi stýskat i po práci, třeba včera jsme vezli dědouška, který zkolaboval venku na ulici, domů by skutečně sám nedošel ani omylem. Když jsme se v nemocnici loučili, pořád nám děkoval.

Budete mít víc volna, na co se těšíte?
K: Já hlavně na to, že budu konečně víc se svými blízkými. Někde jsem četl, že třetinu života prospíte, třetinu strávíte v práci a ta poslední třetina zbývá na to ostatní. Takže chci být hlavně s rodinou, budu pro ně mít už dvě třtiny svého času (smích).
J: Já snad budu víc cestovat, to by se mi líbilo. A samozřejmě ta zahrádka…

Co byste na rozloučenou vzkázali kolegům?
J: Asi… musí vás ta práce bavit, naplňovat. Buďte pozitivní, všechno pak jde líp, mám to vyzkoušené. Víte, já nečekám chválu a slova díků, ale když mi pak někdo řekne: „Paní doktorko (i když nejsem doktorka), vy jste tak hodná, tolik jste dnes pro mě udělala…“ To je hezký pocit, za to to stojí. A když lidi brblou? Překousněte to… i to patří k naší práci, koneckonců vybrali jsme si ji. Je to naše poslání.
K: Já bych chtěl vzkázat kolegům, ať zůstanou takoví, jací jsou. Ať se jim to hlavně nestočí k horšímu.

Děkujeme za vaši práci a přejeme vám oběma hodně zdraví a radosti do dalších let.