Naše operátorka Simona Hertlová je několikanásobnou mistryní České republiky ve vzpírání, v březnu poskytla rozhovor našemu internímu záchrankovému časopisu, teď jej nabízíme i vám…

A dodáme ještě, že v těchto dnech Simona bojuje na šampionátu v Arménii, kam se úspěšně kvalifikovala. Držíme pěsti!

Simi, jak ses k tomuto sportu, ne zcela typickému pro něžnější pohlaví, dostala?

Sportovala jsem odmala a jako holka jsem dělala atletiku. Sprint, vrh koulí, ale jako doplněk k tomu patřilo třeba i vzpírání. Na střední škole už jsem ale neměla prostor a čas, s atletikou jsem skončila. A když jsem pak jednou, čerstvě plnoletá, jela do autoservisu, oslovil mě jeho majitel, jestli nechci zkusit vzpírání. Ten pán je dodnes můj trenér.

Jsi několikanásobná mistryně republiky a zaznamenala jsi úspěchy i na mezinárodním poli. Čeho si Ty osobně vážíš nejvíc?

Určitě je to stříbrná medaile z Akademického mistrovství světa, kde jsem o kilo „prohrála“ zlato. No a pak si samozřejmě moc cením překonání českého rekordu v trhu, což bylo 93 kilo, já jsem dala 94.

Tady se musíme zastavit. V trhu a nadhozem, vysvětlíš, co to znamená?

Jasně. Jde o dvě disciplíny. Takzvaný soupažný trh, to je jeden plynulý pohyb činkou nad hlavu. Je to náročné víc technicky, než silově. No a pak máme soupažný nadhoz. Tady je to o dvou fázích. Nejdřív přemístění činky na ramena a pak takzvaný „výraz“ nad hlavu. Tohle je zase víc silová záležitost.

Když tady teď sedíme a povídáme si, máš po denní směně na dispečinku. Jdeš pak rovnou domů?

Nene, jedu na trénink, trénuju každý den, někdy i dvakrát. Tak dvě až dvě a půl hodiny. S březnem začalo první kolo ligy, musím zvednout limit, abych se dostala na Mistrovství Evropy v Arménii, to bude v dubnu.

Ty jsi vlastně naše jednička, pokud jde o ženské vzpírání…

To už právě nejsem, teď tak trojka myslím. Zranila jsem si záda. Ale už je to lepší, takže můžu trénovat zase v plném rozsahu. Jen musím být opatrná a provádět pečlivě kompenzační cvičení. Ráda bych se na post jedničky vrátila…

Co bys vzkázala holkám, které se rozhodují, jakému sportu se budou věnovat. Proč bys jim doporučila vzpírání?

No on to pravda není moc populární sport. Ale hodně tomu pomohl CrossFit, to je vlastně kondiční cvičení propojující různé disciplíny, jako je právě třeba vzpírání, ale taky běh nebo gymnastika. Díky tomu se snad dá říct, že vzpírání je na vzestupu, mírném vzestupu.

Pojďme teď k Tvé práci… jsi operátorka. Jak to jde dohromady s vrcholovým sportem?

Tak to mnohahodinové sezení mi vadí, to se opravdu neslučuje. Ale časově se to skloubit dá. Navíc využívám i posilovnu, kterou máme tady v budově. Na dispečinku jsem od července, ráda bych časem i do výjezdu. Předtím jsem pět let pracovala v Praze, ve Fakultní nemocnici v Motole, na JIPce.

Co Tě na práci ve zdravotnictví baví či naplňuje?

Obecně můžu říct, že pomoc druhým. Právě už na JIPce se mi líbilo, že jsme tam třeba měli zaintubovaného pacienta v těžkém stavu. Když pak odešel po svých, byl to dobrý pocit. A stejně tak to mám na dispečinku, když vím, že jsme poslali pomoc tam, kde je to opravdu potřeba.

Předpokládám, že i ve sportu, kterému se věnuješ Ty, je třeba zachovat klid, především při soutěžích. Že nervy na pochodu můžou situaci jen zhoršit. Pokud dokážeš zachovat ledový klid při sportování, dokážeš to i při práci? Přenáší se to?

Ano, to určitě. Ale ne vždy. Někdy je do nebe volající, kvůli čemu jsou lidi schopní telefonovat na tísňovou linku. To pak udržíte klid jen stěží.

Co Tě třeba vytočí?

Když lidi nehrajou fair play, to teď myslím jak v práci, tak při sportu. Když někdo podvádí. Takže pokud se bavíme o situaci, kdy v ruce držím sluchátko, pak mě spolehlivě vytočí, když poznám, že mi volající neříká pravdu a chce pro sebe získat výhodu převozu sanitkou. To fakt nesnáším.

Co Ti naopak udělá radost?

Jak už jsem říkala, v práci je to pomoc těm, kteří to opravdu potřebují. A ve sportu splnění cíle, limitu.

Vrátila ses z Prahy do Brna, ne každý by to možná udělal. Ptají se Tě, proč?

Ano, ale já v tom mám jasno. Přiznávám, že teď se mi po Praze trošku stýská. Ale v Brně jsem doma, mám tu rodinu, přátele, Brno je zkrátka super.

Co je teď Tvůj největší sen?

Olympiáda v Paříži.

Soutěžíš radši v týmu, nebo jen sama za sebe?

Týmová spolupráce mě moc baví, je nás pět a můžu se pochlubit tím, že jsme s holkama vyhrály pět titulů v řadě na Mistrovství ČR, v letech 2018 – 2022. To byla velká radost.

Máš čas a chuť i na jiné sporty? Ve volném čase?

V zimě snowboard, v létě kolo.

A jiné koníčky? Čtení, hudba, filmy…

Na to fakt není čas (úsměv). Dřív jsem hrála na kytaru, to už teď ne. Ale je pravda, že si občas zahraju počítačové hry. No a samozřejmě můj přítel, na toho si čas vždycky najdu.

Přeprala bys ho?

No to určitě ne… on je taky vzpěrač 😉

Přejeme hodně štěstí, Simono. Budeme fandit, ať se Ti splní Tvůj pařížský sen…