Sobota, 19. 9. 2015 byla druhým dnem, kdy plnily přihlášené posádky další úlohy v rámci metodického cvičení záchranných služeb. Jednalo se o celkem čtyři zajímavé záležitosti.
První úloha dle plánu byla na Praze 6, v areálu kostela Panny Marie Vítězné. Již z dálky posádky vítalo mobilní stanoviště ZZS HMP v podobě repatriační sanitky, tzv. bydlíka, stojícího na Karlovarské.
Od něj se šlo kousek pěšky po tematických šipkách „příteli chvátej, sos“. Vešlo se do modrého stanu, kde čekalo lehčí bludiště v podobě termofolií. Jakmile se jím podařilo projít, ocitl se každý z roku 2015 náhle v roce 1968. Proč?
Ve stanu se prostě realita změnila v retro, jak byla úloha nazvána. Hned za ním stála stará sanitka v podobě vozu Škoda 1202 „Stejšn“, tedy ta, kterou se v inkriminovaném roce jezdilo k zásahům. Její řidič záchranáře zvýšeným hlasem popohnal, ať si obléknou bílé pláště z věšáku a chvátají, že mají výjezd. Údiv v prakticky každém z nich nelze reprodukovat.
Škodovka vyrazila za pacientem, který posádku čekal uvnitř kostelního areálu a byl také překvapením stejně jako samotný úkol pro záchranáře.
Ve spěchu je k němu dovedl příslušník VB v dobové uniformě a garant úlohy jim sdělil, co že se po nich chce. Bylo to snadné, vyšetřit a diagnostikovat pacienta. Ovšem bez pomoci jakýchkoliv moderních vymožeností a přístrojů pouze s tím, co měla záchranka k dispozici v roce 1968. Každý se s tím popral, jak nejlépe uměl. Nicméně dotazy, zdali je k dispozici ten či onen dnes běžně používaný přístroj nebo pomůcka byly časté.
Retroúloha měla za hlavní cíl připomenout záchranářům, že přístroje jsou sice vynikající pomůckou, ovšem musíme se obejít i bez nich a jádrem pudla je to, zdali toto vůbec ještě dokážeme. Zmíněným pacientem byl nestor pražské záchranky a záchranářských pomůcek u nás vůbec, pan Karel Skružný, který ve své době zachraňoval tak, jak uměl. Bez pomůcek, tehdy neexistujících. Schválně, kdo víte, za čím stojí?
Druhá úloha čekala na záchranáře na vrchu Vítkov, tedy čekala, čekal tam na ně Golem, modul pro hromadná neštěstí. V něm je mimo jiné také mobilní zdravotnické operační středisko a to bylo středobodem úkolu. Garantem úlohy byla operátorka ZOS a úkolem posádek bylo, vyzkoušet si její práci při simulovaných tísňových voláních včetně telefonicky asistované neodkladné resuscitace.
Po splnění úlohy každý ze záchranářů využil možnosti podrobně si Golema prohlédnout, přeci jen, je to jedinečný kus záchranářské techniky, který nepřehlédnete stejně jako mnoho běžných návštěvníků vítkovského vrchu, dotazujících se, co že se zde koná za akci a zdali je možná prohlídka.
Třetím úkolem bylo místo činu. V jednom z domů ve čtvrté městské části žila byla jedna paní, která se však již nějaký čas nepodívala z bytu ven a sousedům se zdálo, jestli s ní něco není. Na místo se dostavila policie, vzápětí záchranáři, jedoucí k asistenci na otevření bytu. Klíče nikdo neměl, a tak se už schylovalo k násilnému vniknutí, když se v ten okamžik objevil pán ne zrovna v náladě typu ideál, a ostrým hlasem se začal dotazovat, co se tady děje.
Celá záležitost mu byla vysvětlena, on ji bystře pochopil, a sdělil, že on, coby majitel domu, má od bytu klíče a jal se otevřít. Po vstupu dovnitř se z hrdiny – majitele stal malý bojácný mužík, neboť v pokoji viděl zřejmě poprvé v životě mrtvolu. Bohužel se tedy podezření, že se staré paní Blažkové něco přihodilo, potvrdilo.
Záchranáři zjistili vyšetřením a zhodnocením stavu, že jí nelze nijak pomoci a celou věc si převzala do své kompetence policie. Jenže to nebyl pro posádky ZZS konec úlohy. Každý ze zasahujících se musel podrobit výslechu na kriminálce (výslech od skutečných kriminalistů stál za to…), co že v tom bytě dělal, jak to dělal, s čím hýbal apod., protože mohl poškodit či zcela zničit možné stopy na místě činu – podezřelého úmrtí. Hodně ze zasahujících bylo tímto lehce zaskočeno.
Když se jim podařilo zase odskočit, vyrazili na poslední úlohu. Ta se konala na hasičské stanici HZS hl. m. Prahy v Modřanech. Jednalo se o úkol pro řidiče, či řidiče – záchranáře. Byla jím jízda k zásahu na perfektním trenažéru společnosti DEKRA, umístěném v útrobách speciálního kamionového návěsu.
Důraz při simulované jízdě byl kladen na všechny možné aspekty, vyskytující se při cestě k zásahu za použití výstražného světelného a zvukového zařízení, zejména na bezpečnost obecně. Důležitým momentem byl okamžik, kdy se sanitka dostala za stojící automobily a vlevo stojící tramvaje. Úkolem řidiče bylo bezpečně jet dál, tedy tramvaje objet zleva. Když bezpečně, tak to není řečeno jen tak z plezíru, neboť zrovna v hlavním městě se stala zbytečná nehoda, kdy se řidič sanitky ve velké rychlosti nepodíval, vjel na koleje a čelně se střetl s protijedoucí tramvají.
Pro hodně řidičů na Pražské 155 je tramvaj ne zcela známou věcí v dopravním provozu, protože jí v místě své dislokace prostě nemají. Jízda na trenažéru byla sledována na velíně zařízení a následně vyhodnocena. Tím byla Pražská 155, tedy akce, jejímž mottem je trojice písmen označujících naši ZZS: zážitek – zkušenost – setkání, v rámci praktického plnění zadaných úkolů u konce.
Ukončení cvičení a poděkování posádkám ředitelem pražské záchranky MUDr. Petrem Kolouchem, MBA, se koná dnes, neděli 20. 9. 2015 od 12.00 hodin v areálu Výstaviště Praha Holešovice a i z něj vám přineseme informace.
