V rámci pražského kongresu ERC, který se konal koncem října letošního roku, si na náš server našel čas MUDr. Petr Kolouch, MBA, ředitel ZZS HMP, a poskytl rozhovor. Sešli jsme se v nedaleké kavárně, kde nám zodpověděl tento charismatický, nejen pro svojí výšku nepřehlédnutelný a přirozenou autoritou působící šéf pražské záchranky, na kterou je patřičně hrdý, což dokazuje vždy připnutým odznakem této organizace na klopě saka,  všetečné otázky.

Spoustu věcí jste již řekl na tiskové konferenci v rámci 100 dní ve své funkci, co Vás ale vůbec vedlo k tomu, přihlásit se do výběrového řízení na tuto pozici?

Tak na první otázku odpovídám, že zvědavost a také možnost setkat s kolegy v gardu, ve kterém skutečně můžu být užitečný. Přišlo to velmi rychle a tato situace, resp. příležitost, by se nemusela již opakovat. Záchranka mě velmi ovlivnila již v neklidných dnech revoluce, kdy jsem, coby medik, přemýšlel, co dělat, takže jsem s červeným křížem pomáhal poskytovat zdravotnické zabezpečení. Tam byl můj první kontakt se záchrannou službou. Teď je tady situace, kdy záchranka funguje výborně, ale za cenu velkého trápení uvnitř, což bylo medializováno nejméně půl roku, nicméně si myslím, že situace nebyla jednoduchá už delší dobu.
Přišla chvíle, kdy jsem dokončil projekt v Motole, otevřel jsem nový urgentní příjem a najednou bylo volné místo ředitele na záchrance. Potkával jsem kolegy lékaře z nemocnic i ze záchranky, záchranáře, kteří se ptali, když už bylo jasné, že ředitel ve své funkci skončil, jestli bych do toho nešel. Nikdo na mě netlačil, nikdo mi ale ani záchranku nevyvracel, nikdo mě a ani nic v rámci toho neovlivňoval. Pokud by tomu tak bylo, nešel bych do toho, natolik si vážím svojí svobody. Přemýšlel jsem tedy docela dlouho, přihlášku do výběrového řízení jsem podal prakticky až v nejzazší možný termín.

Lze v něčem srovnat stávající manažerskou funkci ředitele záchranky s působením na předchozích manažerských postech v nemocnicích? Obojí je zdravotnictví, ale…

Je tu jedna zajímavá nová zkušenost. Pracovně pocházím z oblasti řízení kvality, tedy kromě mé medicínské kariéry, a tady najednou, byť jsem ředitel, tedy vrcholný exekutivní představitel organizace, tak kvalitu musíte dobře vysvětlit. Když na začátku zavádíte různé systémy, tak radost od zaměstnanců nepřichází. Najednou jsem ředitel, a spousta zaměstnanců má radost. To je neuvěřitelná nová zkušenost, za kterou jsem, díky možnosti být tady, velmi rád.

Jinak ano, srovnat lze, kombinoval jsem zdravotnictví s řízením kvality, standardizací postupů, v podstatě dnes zúročuji to, na čem jsem pracoval v prostředí, která předchází tomu, co jsem zpracovával v minulosti. To znamená, než se ten pacient dostane do nemocnice, kde má být bezpečně provázen na cestě diagnostiky, léčby a propuštění, což byla moje zodpovědnost v intenzivní péči. Nyní tyto zkušenosti přenáším do té přednemocniční, kde motivace mých záchranářů a kolegů lékařů je obrovská. Mám tým, který je motivovaný dělat práci dobře, umí práci dělat dobře, je poměrně zvyklý na standardy, protože je v nich trénován, tak si myslím, že by nám to mohlo společně fungovat.

Zabere Vám vedení záchranky více času, než tomu bylo v nemocnicích? Co na nový post říká rodina?

Tak svojí ženu jsem na záchrance poznal, vzali jsme se, jsme spolu již 23 let a záchranná služba byla i součástí naší svatby, kdy nám přijelo zahoukat osm sanitek. Je pro mě takovou hezkou životní zkušeností, že třeba záchranář Jirka Komrs byl na mojí svatbě, a dnes jsme se setkali v pozici, kdy je mi blízkým kolegou v rámci svého pracovního zařazení. Poznávám tady svoje učitele, kteří mě správně nasměrovali a umožnili mi dobře dostudovat, varovali mě před přílišným nasazením a už tehdy mě kolegové záchranáři a nadřízení lékaři hlídali, abych to nepřeháněl s dobrovolnými službami a také s přesčasy. Navíc sloužit jsem mohl pouze tehdy, když jsem jim předložil, že mám splněno učení a zkoušky, což se později ukázalo jako správný nadhled. Vzpomenu doktora Tomasyho, či na doktora Srba, což je dnes můj praktický lékař, s ním jsem byl u své první dopravní nehody. Napíchl jsem mu žilní linku, a když jsem mu potom držel infuze, myslel jsem, že z nich ušlehám bílek. K nehodě došlo na tramvajové zastávce, bylo tam hodně lidí, nervozita z polytraumatu pacienta. On to velmi dobře zvládl a jen mi řekl ,,to jsem rád, žes mi ty léky zamíchal“. Toto všechno jsou zkušenosti, na které dodnes myslím a manželka již tehdy dobře věděla, koho si bere. Navíc nejsme oba ze zdravotnictví, takže o to je to zřejmě jednodušší a nemám od manželky žádné signály, že by mojí současnou prací trpěla nějak víc, než v mých předchozích působištích.

Jako záchranář, později lékař, jste na ZZS HMP jezdil, a nyní, po nástupu do funkce, jezdíte dál. Vidíte z tohoto pohledu potřebu nějakých zásadních změn a vylepšení?

Myslím si, že řád na záchranné službě je. Co je nyní potřeba tzv. akcelerovat, je péče. Firmu nebo společnost můžete řídit pomocí řádu a péče. Když budou tyto dva přístupy v rovnováze, bude nám společně dobře. Musíme se soustředit na vzdělávání, neopomíjet rutinu a nesmířit se s tím, že když každý, včetně mě, absolvuje nějaký kurz, atestaci, certifikaci či specializaci, že je platná jednou provždy. Je potřeba pokorně přijmout jaksi periodické vzdělávání a vždy dobře rozhodnout, jestli jedu v nějaké rutině, jestli něco dělám často, tak je předpoklad, že to dělám dobře, ale ve chvíli, kdy na některé klinické situace na záchrance nenarazím, co je rok dlouhý, v rámci diagnózy či typu úrazu, tak bych si toho měl být vědom a měl bych to trénovat buď v simulačních centrech, nemocnicích nebo na výjezdové základně s vyšší frekvencí výjezdů. Proto nezastávám teorii, že je prima sloužit v místě, kde je poněkud klidnější angažmá. Pokud mám menší počet služeb, což já jako ředitel mít musím, tak bych třeba já, neboť je to osobní otázka, měl sloužit na výjezdově více frekventované základně. Naproti tomu kolegové, kteří mají u nás plný úvazek, tak u nich není nic proti ničemu sloužit nějaký počet služeb na klidnější základně. Myslím, že je to správně a přeji jim to. Budu vést svoje kolegy z managementu k tomu, abychom se zabývali obsazeností služeb právě na těch výjezdově velmi frekventovaných základnách, jaké jsou například v Praze 7 a v Praze 4.

Dále se musíme zabývat hodně ergonomií. Jsme ve zkušební fázi schodolezů, které, pokud se osvědčí, a shodne se na tom vedoucí PVS, vedoucí vzdělávacího střediska a odboráři, pořídíme. Jsem rád, že se jedná v případě sedaček, resp. schodolezů o naše domácí výrobky, protože nejsem zastáncem toho, že vše musí pocházet nutně jen z ciziny. Co se týče dalšího vybavení a prostředků, které se budou pořizovat, tak vždy vše projde nejprve důkladným testováním. Na posouzení a testování těchto věcí mám dobrý tým profesionálů, kteří dokáží vydat objektivní resumé. Musím je jen naučit tomu, že je s tím spojena také jejich spoluodpovědnost za dané doporučení. Rovněž musíme rozjet simulační medicínu, abychom mohli trénovat klinické situace, a budu prosazovat velmi striktně, abychom dělali pouze to, od čeho jsme zřízeni, tedy poskytování přednemocniční neodkladné péče pro území hl. m. Prahy. Další doplňková činnost je opravdu pouze doplňková a bude prováděna jen v případě, že na ní budou kapacity. Zásadní změnou je nově vzniklá funkce náměstka pro nelékařská zdravotnická povolání, to znamená pro nejpočetnější skupinu zaměstnanců, tímto zastoupenou ve vrcholovém managementu.

Kde myslíte, že záchranku nyní tzv. nejvíce tlačí bota?

Co mě teď trápí nejvíce, jsou tři věci. První z nich třeba uniformy. Je to věc, kterou je těžké sladit s komfortem nošení v horkých letních měsících, nehořlavostí a mechanickou odolností, tedy dostatečné ochrany při práci u dopravních nehod apod. Druhou věcí je rukou psaná zdravotnická dokumentace a ostatní velká administrativa. To hodláme změnit a přejít na elektronickou zdravotnickou dokumentaci. V současné době probíhá na tomto poli intenzivní sběr informací, je to běh na delší trať, protože chceme plně funkční, jednoduchý systém, aby záchranářům a lékařům byl pomocníkem a ne naopak a šetřil jejich administrativní činnost oproti současnému stavu. Třetí, neméně důležitou věcí, je péče o stárnoucí kolegy záchranáře, řidiče i lékaře. Tomu se musíme věnovat. To totiž dnešní svět moc nebere v potaz, pro něj jste zajímavý jako mladý, zdravý, silný, jinak prakticky nikoliv. Já bohužel nemám pro kolegy, i ty, co dnes již pobírají starobní důchod, ale stále jsou aktivní a platní členové našeho týmu, žádné uplatnění. Stejně tak ho nemám i pro řidiče a ostatní pracovníky záchranky, kteří se dostávají do vyššího věku, případně pro ty, co nemohou vlivem úrazu, či něčeho jiného, vykonávat svojí práci. Jako například kolega, kterého vidíte právě dnes, kdy si připomínáme 40 let od suchdolské letecké havárie, kde on zasahoval. Je to jedno z velkých a zásadních témat. Na ZZS mám kolegy, kteří zde pracují i desítky let. Pro ně bude rovněž důležitá možnost skutečně kvalitního školení i na nové technologie, včetně plánované elektronické zdravotní dokumentace a podobně. Aby nezahořkli, aby jim to nezkomplikovalo pracovní život, a mohli fungovat stejně, jako doposud. Nové technologie musí být pomocníkem, nikoliv překážkou. Pokud by se to nepodařilo, považoval bych to za manažerské pochybení.
Pro někoho je to možná nepodstatné, pro mnohé však ano. Barevné řešení budoucích nových sanitek ZZS HMP a předpisy daná Battenburská šachovnice, která na nich bude muset být. Hodláte ji nějakým způsobem zakomponovat do stávajícího skvělého barevného a designového provedení sanitek RZP a proč z vozidel RLP zmizela fotografie pražského panorama?

Jak mnozí již zaznamenali, tak já velmi preferuji bezpečnost. Je nutné ji zajistit v maximální možné míře také u vozů, ve kterých jezdí moji lidé a kde se převážejí pacienti. Není výjimkou, že do vozidel složek IZS, nejen sanitek, narazí i přes jejich označení a výstražná znamení jiný automobil. Bezpečnost, nikoliv placení autorských práv, jak se uvádí v různých zájmových skupinách na sociálních sítích, byla i důvodem, proč jsem nechal odstranit z vozidel RV fotografie panoramat hlavního města a i jiných fotek, i když chápu jejich význam. Ten byl v jakémsi snížení dramatičnosti smyslu záchranné služby. Vozidla nevypadala prostě ostře, ale zase za cenu horší viditelnosti čili snížení bezpečnosti. Snímek třeba na Mercedesech lékařů zabral velkou plochu boků vozidel a způsobil jejich podstatně horší viditelnost, neboť fotka působila jako černé místo. Nyní jsou mnohem lépe na silnici vidět, a to i za zhoršených klimatických podmínek. Byla myšlenka polepit je šachovnicí, ale z toho sešlo. Jednak z ekonomických důvodů, protože kvalitní polepy nejsou úplně lacinou záležitostí a nechat je vyrábět na stará, pomalu, ale jistě, dosluhující auta by byla hloupost, navíc nám to legislativa nepřikazuje, takže by z toho mohl být i eventuálně možný problém mrhání financemi. Nové vozy budou v souladu s vyhláškou a já udělám maxim pro to, aby byly viditelné za jakýchkoliv podmínek. Nyní tomu totiž tak není. Šachovnice bude jejich součástí a teď se nabízí řešení jejího provedení. Vzhledem k tomu, že barvy hlavního města jsou žlutá a červená, je možné, že šachovnice bude v této barevné kombinaci. Pokud to jednak umožní legislativa a také pokud se na tom shodnou ti, co sanitky používají jako svůj pracovní nástroj. Bezpečnost a viditelnost je prostě na prvním místě, nicméně se budeme snažit vše zakomponovat tak, aby to nevypadalo špatně i po stránce celkového designu. Na sanitkách se také objeví v přiměřené míře sponzoři a partneři, například představený nadační fond Kryštůfek.

Budete vozy RLP v blízké budoucnosti obměňovat? Pokud ano, budou to opět zažité a provozem prověřené Mercedesy ML? To samé platí o velkých sanitkách.

Zdědil jsem unifikovaný vozový park. Je neuvěřitelné, že se to za stávajících podmínek výběrových řízení dařilo. Nepřísluší mi ohlížet se do minulosti, ve své zkušební době jsem zažádal magistrát o audit velkých zakázek a nyní čekám na výsledek. Moc si přeju, abych dostal zprávu, že je vše v pořádku a tak bychom definitivně uzavřeli všelijaké spekulace na toto téma. Pokud by se mi podařilo udržet jednotný vozový park i nadále, považoval bych to za manažerský úspěch, protože jestliže je pražská záchranka nejlepší v poskytované péči, musí mít i nejlepší techniku. Tedy nejlepší vozy německé výroby od firmy s dlouholetou tradicí, s kvalitním servisem a provedením sanitních nástaveb či vestaveb dle potřeb našich záchranářů. Nebudu ale prosazovat vozový park, který by neprošel diskuzí, testy a zkouškou našich pracovních skupin, tedy uživatelů. A že se jedná opravdu o odborníky, není pochyb. Na záchrance jsou mezi řidiči závodníci, či mechanici závodních týmů, mechanici v autoservisech, vše samozřejmě mimo ZZS, takže je oč se opřít při vyhodnocování nabídek, které přijdou. Kdyby se nám podařilo jednotný vozový park udržet, bylo by to z pohledu bezpečnosti, řízení kvality, ale i z pohledu rutiny a také finančních nákladů na servis, tak si myslím, že by to bylo skvělé.

Zdali budou RV vozy opět Mercedesy ML či jiný model nebo i jiná značka, nelze nyní říct. Jisté je jen to, že ML jsou velmi bezpečné automobily, což lze dokázat statistikou jejich nehod, při nichž nikdo nebyl zraněn vážněji, ať už samotný vůz dopadl jakkoliv. To se nedá říct o vozech jiných ZZS, kde lékaři jezdí prakticky v osobních vozech a jsou tam registrována i velmi vážná zranění po jejich nehodách. Já jsem rád, že se nám toto vyhnulo a je to právě i díky tomu, že bezpečnost Mercedesu RLP/RV je na vysoké úrovni. V případě nových vozů budeme požadovat takové, aby se do nich vešel ke stávající posádce řidiče-záchranáře a lékaře také stážista nebo stážisté, a to nejen z řad studentů/mediků, ale roste zájem i praktických doktorů, absolvujících povinné hodiny na ZZS. I oni se musí naučit práci v terénu, a my je tam musíme bezpečně dopravit. Řešení vozu je tedy takové, že musí být bezpečný, zdravotnické vybavení uloženo odděleně od prostoru posádky, a vše se musí dovnitř vejít, bude se tedy zřejmě jednat o nějaký větší automobil. A také samozřejmě pohon na všechna kola. Sice jsme ve městě, ale sám dobře víte a vidíte, jak to tady vypadá, silnice nejsou ideální a mnohdy zasahujeme mimo ně, takže běžný osobák nebo jeho jakoby terénní obdoba nemá šanci, nehledě na fakt, že nezvládají jízdu po špatných cestách, hrozí u nich mnohem větší riziko poškození, než u terénních vozidel nebo kvalitních SUV.

Velké sanitky RZP mají velmi komfortní a velkorysý pracovní prostor, co se místa v ambulantní nástavbě týče. Bohužel ale částečně na úkor manévrovacích schopností vozu zejména v malých a úzkých uličkách centra města, ale i někde na sídlištích, jak vyplývá z poznatků některých řidičů. Vozidlo tvoří podvozek, na něm je namontována samotná nástavba. Vpředu jezdí dvoučlenná posádka. Znám ze světa „krabicové“ sanitky, kde jsou místa vpředu tři. Dva záchranáři a stážista. Znám i vozy, co mají průchod z kabiny do ambulantního prostoru, a to jak v podobě samotné nástavby, tak i ve variantě dodávkového vozu. Průchozí řešení rozhodně nezavrhuji, je dobré např. když se něco přihodí a řidič či řidič-záchranář může jít rovnou pomáhat dozadu, aniž by musel obcházet sanitku. Plusem je i použití průchodu jako dalšího prostoru k opuštění vozidla při mimořádné události, nebo naopak místem, kudy se dá do sanitky dále dostat. Otázkou při pořizování nových vozidel bude tedy jejich provedení. Jestli samotná nástavba, tedy tak, jak je tomu dnes – podvozek Mercedes či jiná značka – nebo dodávkové vozidlo se sanitní vestavbou. Osobně bych se přikláněl k variantě dodávky, ale celé to bude samozřejmě o diskuzi na dané téma. Existuje i varianta kombinace obojího, pořídit sanitky s nástavbou a sanitky-dodávky. Co se stávajících vozidel týče, tak s jejich staršími generacemi nepanuje úplně jednoznačná spokojenost dle referencí jejich uživatelů. Naopak s poslední, tedy pátou generací našich sanitek, panuje plná spokojenost. Úroveň a profesionalita provedení nástavby je dostatečná a hodnocení od posádek jsou kladná. Navíc jsem velmi rád, že máme kromě vozového parku také unifikované vnitřní zdravotnické vybavení, v každé sanitce stejná nosítka, přístroje, což je dobré pro výcvik a následnou činnost, neboť každá variabilita přináší navýšení počtu chyb, proto bych u unifikace zůstal.

Dvě zásadní složky HMP mají od letoška nové ředitele, kromě Vás je jím i Roman Hlinovský, který je v čele pražských hasičů. Jak spolupracujete?

Velmi dobře. Je to kolega, který sedí vždy po mé pravé ruce na všech výborech a bezpečnostních radách či jednáních, kterých se společně zúčastníme. Mám obrovské štěstí, protože jsme se shodli ve všech tezích, které jsem prezentoval. Nejsou mu vůbec cizí, aniž bychom se kdy předtím potkali. Jsme zajedno v zásadní otázce, že IZS se prezentuje na bezpečnostním poli státní a městkou policií, na všem ostatním pak hasiči a záchrannou službou. Z informací, které mám a vnímám, jak se daří spolupracovat právě státní a městské policii, tak se daří spolupracovat nám, tedy ZZS a HZS. Je zbytečné, aby obě složky uměly všechno, od toho tu ostatně ani nejsou, je ale důležité, aby se doplňovaly, a také aby o sobě co nejvíce věděly. Na tom jsme se shodli při našich prvních setkáních.
Hasiči mají historicky jednu velkou výhodu, alokace jejich stanic byla vždy na podkladě nějakého strategického řízení, do kterého měly přístup i složky bezpečnostní, vojenské atd. Minimum, co chceme společně dělat v blízké budoucnosti je to, že na každou stanici HZS hl. m. Prahy dislokujeme alespoň jednu posádku RZP tak, aby mimo jiné po návratu obou složek ze společného výjezdu, mohly svojí činnost zpětně zhodnotit. Výhodou společného výjezdu je i skutečnost, že o něm budeme vědět co nejvíce a je jedno, jestli bude ohlášený přes linku 150,155 nebo 112. Já jsem z generace, která na hasičských stanicích sloužila a zažila, kromě výjezdů, také jednotné sociální zázemí, společné stravování, sportování a ostatní aktivity. Vnímám to jako období velmi korektní spolupráce a vztahů mezi oběma složkami, rád bych se s panem ředitelem pokusil této době hodně přiblížit, rozhodně si nekonkurovat, prostě se na těch jednotlivých stanovištích sejít. Věřím a doufám, že se nám podaří ve spolupráci s hasiči obsadit posádkami RZP, kromě jiných lokací, všechny jejich stanice v horizontu dvou let. V tom nemáme žádný spor. Pokud se to podaří, můžeme to považovat za úspěch, protože to není jen o tom, zaparkovat sanitku do hasičských garáží.

Víme, že máte jeden velký společný problém, znesnadňování průjezdnosti městem po tramvajových kolejích, což bylo nastíněno i na tiskové konferenci, je v té věci nějaký, byť i malý posun vpřed?

Není. Toto je velká bolest, protože středové pásy v kolejích jsou na mnoha místech postupně zatravňovány a nedá se po nich jezdit jako dříve. Stejně tak mizí i místa, kde se dala překážka objet. Vnímám, že na komunikacích jsou různé zpomalovače, retardéry apod., což přispívá k větší bezpečnosti občanů, ale není to dobře pro vozidla IZS. Zásahové složky si tak ničí techniku, zpomalují jízdu a mnohdy ani neprojedou, protože schopnost ostatních řidičů uhnout, když nemají kam, je prakticky nulová. A když už ani my nemůžeme uhnout např. právě na ty tramvajové pásy a pokračovat tak v co možná nejplynulejší jízdě, prodlouží se tím i naše dojezdové časy. Setkáváme se na kongresu Evropské resuscitační rady, která vydává Guidelines (resuscitační postupy, volně řečeno metodické návody). Ve všech je uvedeno, že úspěch záchrany života tkví v co nejrychlejším zahájení tzv. záchranného řetězce přežití. Dnes se chlubíme dojezdovými časy pod 7 minut – přesně 6,9 – což nás řadí na jednoznačně nejlepší místo v Evropě, ne-li na světě. A to jsou průkazné časy, nejen statistická čísla, která lze jakýmkoliv způsobem napadnout, a jsou všeobecně uznávané. Takto kvalitní záchrannou službu jsem převzal a byl bych moc nerad, kdybychom se dostali, kvůli různým úpravám a zpomalujícím prostředkům na silnicích, na horší úroveň a delší dobu jízdy k případům, což může být život ohrožující. My to uvidíme velmi brzy v datech, která pak můžeme předložit a také předložíme, poskytnu je také hasičům. V úsilí na zlepšení průjezdnosti nepolevíme, činíme tak společně s hasiči, kteří mají naprosto stejné problémy, navíc se jím výrazně ničí i technika, když musejí „přeskakovat“ různé překážky.

Se stálým nárůstem a zvětšováním městské zástavby roste i počet obyvatel v okrajových částech Prahy, roste tak i počet výjezdů ZZS, počítáte s nějakým navýšením výjezdových stanovišť a posádek pro tyto oblasti, ale i v rámci hlavního města obecně?

Ano, my pracujeme se strategickým materiálem, který se jmenuje Plán plošného pokrytí a aktualizuje se jednou za dva roky za průběžného vyhodnocování. V rámci toho se snažíme reagovat na aktuální stavy hustoty obyvatelstva z dostupných informačních zdrojů. Rádi bychom měli síť rozmístění sanitních automobilů RZP, jak jsem již zmínil, na hasičských stanicích, ale také celkově rozmístěnou tak, aby bylo možné splnit dojezdový čas v polovičních hodnotách oproti nařízeným legislativou. Stanoveno je 20 minut, my chceme dosahovat maximálně 10 minut. Důvodem je snaha o poskytování té nejkvalitnější péče a služby občanům Prahy. Máme v tomto podporu zřizovatele, který dobře ví, jaké máme současné dojezdové časy a je na ně, stejně jako my, hrdý. Pokud dojdeme k poznatkům, že se navyšuje někde hustota obyvatelstva, zareagujeme a požádáme o navýšení kapacity pro danou oblast, případně jí přizpůsobíme, pokud to bude možné, naší logistiku. To je přání, s tím je spojeno, když by zřizovatel toto vyslyšel a nemyslím si, že by byl proti, také to, a teď se vrátím na úplný začátek rozhovoru, již zmíněné vzdělávání. Musíme někde získat potřebné a kvalifikované lidi, tedy kvalitní nábor atd., aby bylo kým ta případná nová pracoviště obsadit.

I když posádky RZP samostatně řeší více jak 80% výjezdů, bez lékaře se ZZS stále neobejde. Prakticky evergreenem je ale jejich nedostatek. Mění se to k lepšímu? Podařilo se Vám „zlanařit“ nové doktory, co jste ve funkci?

Mohu říci, že máme nové nástupy lékařů a jsem za to moc rád. A musím říct, že jsou již mezi námi kolegové, co se vzdali svého dominantního působení na klinikách a šli jezdit na dominantní úvazek k záchrance. Já jsem zastánce parciálních úvazků, tzn., aby se rozložil na službu v posádce RLP a nemocnici, což se daří. Nových lékařů je zatím pět nebo šest, z toho dva na právě dominantní úvazek u ZZS HMP. Vážím si toho, že nabídku přijal kolega z KARIM motolské nemocnice, MUDr. Jan Vítek a převzal celou oblast v pozici vedoucího lékaře. Je to mladý, erudovaný kolega, který má zkušenosti a jméno jak na záchrance, tak i na půdě klinické veřejnosti. Druhý nový vedoucí lékař bude ustaven v oblasti letecké záchranné služby a bude jím MUDr. David Doubek, který byl ochoten opustit mnohaleté působení v intenzivní péči a anestezii v rámci kardiochirurgie Nemocnice Na Homolce. Zbylé nové nedominantní úvazky se dělí mezi několik dalších lékařů. Co mi přišlo zajímavé, když jsem sloužil minulý víkend na RLP, byl zájem trojice doktorů o místo na záchrance. Dva z VFN (centrální příjem a koronární jednotka) a jeden „árový“ z Homolky. Jsou to mladí lékaři, půjde u nich o částečné úvazky. A proč o tom mluvím? Při výjezdu, když předáte úspěšně pacienta v nemocnici a následně vedete závěrečný velmi kolegiální rozhovor s lékařem, který vyústí v to, že je ochoten nás doplnit a posílit, to si myslím, že je to nejhezčí, co jako nový ředitel mohu zažívat. Musím vzpomenout i MUDr. Getlíka, který se k nám vrátil také na částečný úvazek. V minulosti u nás působil nějaký čas i jako ředitel organizace.

Nelze se nezeptat na problematiku odmítání pacientů v pražských nemocnicích, mění se situace k lepšímu?

Za první tři měsíce mé působnosti nemám žádný zásadní konflikt, který by nás nutil k nějakému razantnímu řešení. Jasně, ne vždy to dopadlo, jak se lidově říká na první dobrou, ale jednalo se prakticky jen o drobná informační nedorozumění v jednotkách případů. Byl evidován problém z různých důvodů s místy v porodnicích (uzavřené porodnice, nepřijímající porodnice, souběžně uzavřené sály apod.). Zorganizoval jsem s pomocí MZ a pana náměstka profesora Vymazala a MUDr. Marounka setkání šéfů jednotlivých pražských porodnic, kde jsme si vysvětlili možnou cestu dál. My jako záchranka můžeme nabídnout jednu věc, neboť se díky legislativě dozvíme povinně o všem. Připravujeme portál, kde budou tyto informace k dispozici, tím pádem by už žádná nemocnice nechtěně neměla uzavřít nějakou kapacitu, když se dozví, že např. koronárka je uzavřena v jedné, nebude zavírat souběžně druhou. K uzavření je vždy mnoho důvodů: malování, údržba, jiné plánované odstávky, dovolené apod., toto vše se dá dobře plánovat a já bych chtěl, aby záchranná služba byla určitým koordinátorem těchto informací, protože zřizovatel nás a nemocnic je odlišný. Udělám všechno proto, aby tyto informační kanály byly dostačující a nebylo tak potřeba konfrontovat a nějakým způsobem negativně prezentovat tuto spolupráci. Vůči pacientům jsme dohromady jedni zdravotníci, co se mají jednotně podporovat a nikoliv jen ukazovat, kdo za to může. Když se sníží hodnota záchranného řetězce a dojde k poškození pacienta, jsme v tom všichni.

V případě umísťování pacientů jsou samozřejmě komunikační rezervy mezi ZZS a nemocnicemi, které musí vylepšit obě strany. My každopádně musíme od nemocnic vyžadovat jedno příjmové kontaktní místo. Vždy spolu musí mluvit „velitel a velitel“. Pokud je to jinak, může se následně rozběhnout celá série nedorozumění a celá situace nemusí dopadnout dobře, ale hlavně rychle. Daří se mi nemocnicím vysvětlovat, že v době dnešních komunikačních a informačních technologií, pokud sanitka nejede, může začít řešení nepříjemných problémů ze strany nespokojených pacientů již uvnitř vozu. Hodně probírané téma je o lidech z řad bezdomovců, sociálně nepřizpůsobivých či osob pod vlivem různých látek, kteří prostě jsou a budou. Péče o ně je složitá všude na světě, ale je nutné si uvědomit, že pokud je aktivována záchranná služba, je to prostě pacient a tudíž si s ním musí poradit i nemocnice stejně tak, jako před jeho přijetím záchranáři.

Na tiskové konferenci jste řekl, že záchranku budete směřovat podobně, jako váš předchůdce, Zdeněk Schwarz. Plánujete tedy např. i letní zavedení záchranářských cyklohlídek?

Cyklohlídky neplánuji. Nicméně si jejich působnost a efektivitu zjistím, protože do léta je dost času. Tato patrolní činnost náleží dle mého spíše městské policii, která má své cyklohlídky zřízeny a ty jistě mohou být vyškoleny v poskytování první pomoci. Naše výjezdová skupina si od nich může postiženou osobu následně převzít, protože je na rozdíl od nich vybavena vším potřebným včetně transportních prostředků. K cyklohlídce ZZS sanitka musela vyjet beztak také.

Co tzv. superzáchranáři, jaká je u nich plánovaná koncepce výjezdového nasazení? A co ženy na záchrance?

Na ně velmi spoléhám, přeci jen situace s lékaři není i přes lepšící se stav optimální. V současné době bude končit jeden a zároveň začínat další běh tohoto specializačního studia, které je dle mého daleko přínosnější, než různé magisterské a jiné formy oborů, které nemají s urgentní medicínou moc společného Jejich služební směnové nasazení řešíme, jaká bude jeho forma, se teprve ukáže. Variant je zatím několik. Společná služba s lékařem na voze RV, služba na velké sanitce RZP, dva superzáchranáři v autě či jeden s řidičem/řidičem-záchranářem? Centrum města? Zásahově vytížené periferie? Možnosti prostě zvažujeme. V této oblasti neopomíjejme ani ženy. Vše bude řešeno s náměstkyní pro nelékaře, která má na to své vedoucí záchranáře jednotlivých oblastí a také v tomto směru budeme spolupracovat s naším vzdělávacím centrem, ze kterého by měl vzejít partner za tento vzdělávací program, což bude, předpokládám právě jeden z tzv. superzáchranářů. Samotného mě zajímá, jak to oni vlastně vidí, kam až si troufnou zajít, protože jedna věc je vzdělání, druhá věc je periodický trénink, aby byla udržena kvalita poskytované péče v daném oboru. Vyřešit se musí také stále ještě nedostatečná legislativa pro superzáchranáře, což považuji za jeden ze svých úkolů. Kromě toho chci také na záchrance rozvíjet od lékařů všemi směry konzultační činnost ve prospěch samostatné práce.

Co se týče žen na pozicích výjezdových záchranářů, ano. Tímto tématem se začínáme zabývat. Za poslední dobu jsem oslovován stále častěji záchranářkami s dotazem na pracovní místa. My celou situaci analyzujeme, rozhodně se jejich nasazení nebráním, ostatně k tomu své napoví jistě brzy také evropská legislativa v rámci rovnoprávnosti povolání. Dokonce si myslím, že ženy jsou jako součást kolektivu důležitou součástí, což vím mimo jiné i z jiného odvětví – sportu. Za sebe můžu v tuto chvíli slíbit, že jim nebudu bránit. Máme tu ale legislativu, hmotnostní omezení, těžká břemena, která nemohou ženy nosit atd., proto také pracujeme na ergonomických pomůckách, abychom mohli ženám dát možnost pracovat jako záchranářky. Mnohdy je žena fyzicky vybavena daleko lépe než muž, a pokud bude mít potřebnou kvalifikaci, tak je k zamyšlení, proč jí nevzít do posádky režimu RZP. Otázkou je třeba i možnost, zdali by neměly být ženy-záchranářky součástí posádky RLP. Je prostě mnoho aspektů k zamyšlení na téma opačného pohlaví u záchranky. Je třeba porovnat a vyhodnotit hodně parametrů i ve smyslu eliminace emoční nestability. Je potřeba testovat a trénovat přicházející zaměstnance bez ohledu na pohlaví s akcentací všech psychologických, fyzických, odborných zdravotnických i nezdravotnických znalostí. Jen pak může být výběr objektivní a sám za sebe bych si přál, kdybychom dokázali najít možnost, jak ženám u nás práci umožnit.

Děkuji za rozhovor

Otázky kladl Václav Porkát, šéfredaktor