Když s ním hovoříte nakazí vás obvykle svojí srdečností a optimismem. Je již šest let ve funkci ředitele středočeské záchranné služby. Tak akorát, abychom se ohlédli zpět a trochu bilancovali. Tvrdí, že česká záchranka je na velmi dobré úrovni, ale trápí ho nedostatek lékařů, zneužívání záchranné služby a legislativa, která spíše komplikuje, než pomáhá. Naopak velkou radost mu dělá nárůst pochval a poděkování od pacientů.

O projektech, které během svého působení zrealizoval, o krizových situacích, které řešil, a co plánuje dál, jsme si povídali s ředitelem zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje MUDr. Martinem Houdkem.

Děláte ředitele největší záchranné služby, jak zvládáte tak velkou záchranku řídit?
Když jsem před šesti lety zvažoval, že bych se přihlásil do výběrového řízení na ředitele, byl jsem kolegy z branže velmi zrazován. Hlavně z důvodu obtížného řízení s ohledem na rozsah, počet zaměstnanců a dislokaci s Prahou uprostřed. Zvládnout chod takové organizace je velmi náročné. Nakonec jsem se to rozhodl přijmout jako výzvu. Musím konstatovat, že to je opravdu složité, ale zvládnout se to dá.

Rozhodl byste se dnes jinak?
Nejsem si jist, ale asi spíše ano. Ta práce mě sice strašně baví, mám jí moc rád, ale to co se kolem ní děje, je hodně vyčerpávající. Mám na mysli zejména administrativní záležitosti. Člověk naráží na celou řadu bariér, na které nebyl připravený a je to nikdy nekončící příběh.

Můžete to nějak více rozvést?
Nejhorší jsou záležitosti týkající se výběrových řízení a pořizování nejrůznějších hmotných záležitostí. Současnost je neuvěřitelně svázaná, dle mého názoru naprosto nečitelnými předpisy, které si kolikrát odporují a člověk nemůže jednoduše koupit vybavení, které by opravdu potřeboval. Ať se to týká pořizování nových sanitek, zdravotnických přístrojů nebo vybavení operačního střediska. A protože hlavním kritériem bývá cena, tak to rezultuje k tomu, že budeme nuceni kupovat věci, které budou sice levné a splní zadávací kritéria, ale nebudou kvalitní.

Co se vám vybaví jako první, když se ohlédne zpět na své šestileté řízení záchranky?
Mám pocit, že to je jeden velký závod a vůbec mi nepřijde, že to trvá už šest let. Těch dojmů je spousta, ale pár věcí mi z té běžné rutiny vyčnívá, a to je například návštěva Papeže Benedikta XVI. ve Staré Boleslavi v roce 2009. To jsem byl ve funkci teprve půl roku. Měli jsme z toho velkou obavu a oprávněně, předcházela tomu několikaměsíční příprava s dalšími složkami IZS. V jednu chvíli jsme měli pocit, že jsme hrozně naddimenzovali síly a prostředky na zdravotnický dozor celé akce, ale nakonec se ukázalo, že to bylo jen tak tak. Ten den bylo velké horko, ti lidé stáli několik hodin na přímém slunci a kolabovali. I když jsem tam nebyl primárně ve funkci lékaře, tak jsem v jednu chvíli musel z kapacitních důvodů jednoho z vážně nemocných pacientů doprovázet do nemocnice. Záchranka tehdy opravdu prošla zátěžovým testem, nakonec se to všechno zvládlo bez větších komplikací.

Vzpomenete si ještě na nějakou krizovou situaci, kterou jste museli řešit?
Vybavuje se mi například methanolová aféra či akce „Děkujeme, odcházíme“, která se nás také bezprostředně dotkla. Další věc, která mi za těch šest let vyčnívá, je pandemie prasečí chřipky. Stát přenesl nesmyslně odpovědnost na nás, nakonec z toho byla nafouknutá bublina, ale bylo s tím hodně starostí.

Jak to z vašeho pohledu tehdy probíhalo?
Situace dle mého názoru byla částečně uměle vyvolaná, následky té chřipky nebyly o moc horší než obvykle. Ti lidé obvykle neumírají na chřipku, ale na její komplikace a v souvislosti s jiným chronickým onemocněním. Spousta zemí neočkovala a nepodlehla všeobecné hysterii. Jsem toho názoru, že tím tehdy neměly být pověřeny kraje. Nařídil to stát, tak to měl dělat prostřednictvím svých zdravotnických zařízení k tomu určených. Pro nás to tehdy byla obrovská komplikace, protože to nepatří do naší náplně práce. Naše práce je sedět v sanitce a zachraňovat životy, ale zase jsme tehdy chápali kraj, který nedisponuje žádným jiným plošným zdravotnickým zařízením, takže jsme mu vyšli vstříc. Nejhorší byly organizační nejasnosti od ministerstva zdravotnictví. Probíhalo to tak, že bylo zřízeno očkovací centrum na každém okrese, ale vlastní praxe nebyla tak děsivá, protože zájem o očkování byl nakonec minimální.

Přejděme k jinému tématu, rozhodl jste se pokračovat v trendu budování rendez-vous systému v kraji, kde všude jste tento systém zavedl a kde má ještě vzniknout?
Z počátku jsem byl k myšlence rendez-vous systému dost skeptický, protože jsem měl pocit, že patří jen do velkých aglomerací, ale tehdejší hejtman David Rath byl jeho příznivcem. S postupem času, kdy jsme tento systém začali zavádět v kraji, pochopil jsem, že i na vesnici má rendez-vous systém své místo. A v současné době, kdy je velký nedostatek lékařů, je skvělým řešením. Rendez-vous systém, jsme zavedli skoro ve všech okresech. Zbývají dvě místa v kraji, o kterých ještě uvažujeme a to je Rakovnicko a Nymbursko.

Jak systém funguje?
Posádku vozu rendez-vous tvoří lékař záchranné služby a řidič záchranář. Podle charakteru obtíží pacienta operační středisko na místo události vysílá vůz s lékařem, sanitku nebo oba vozy najednou, ze stejného nebo z různých stanovišť. Lékař na místě pacienta vyšetří a ošetří, podle zdravotního stavu může pacienta ponechat na místě, případně ho předá posádce velkého vozu k transportu do nemocnice. Při závažném ohrožení zdraví nebo života lékař pacienta doprovází do nemocnice, ale těchto případů je méně než 30 %. V 70 % je okamžitě k dispozici k dalšímu zásahu.

Ve své funkci jste otevřel 5 nových výjezdových míst, plánujete otevřít ještě nějaké?
Za šest let jsme vybudovali nová výjezdová stanoviště ve Zdicích, Hostivici, Novém Strašecí, Vranově a poslední v Mnichově Hradišti. Z hlediska plánu plošného pokrytí splňujeme bez problémů Zákon o zdravotnické záchranné službě. Dojezdové časy máme průměrně pod hranicí 9 minut a v porovnání s obdobnými kraji máme jednu z nejhustších sítí výjezdových stanovišť. V současné době tedy žádnou novou výjezdovou základu otevřít neplánujeme.

Jak je to s modernizací vozového parku?
V této chvíli máme schváleno krajem 12 nových sanitních vozů. Nyní probíhá výběrové řízení. Předpokládáme, že k prvnímu pacientovi by teoreticky mohly vyjely v červenci tohoto roku. Intenzivně se snažíme o to, abychom dalších 16 plně vybavených sanitek získali z evropských fondů, konkrétně z 23. výzvy, která se týká hlasových a datových komunikací mezi zdravotnickými zařízeními včetně záchranné služby. Sanitní vozy by byly plně vybavené včetně tabletů, díky kterým by mohly elektronicky komunikovat s našimi nemocnicemi. Celá zdravotnickou dokumentace by se mohla předávat bezdrátově a nemocnice by byly informované o pacientovi ještě před příjezdem zdravotnické záchranné služby. Má to samozřejmě význam zejména pro urgentní příjem kritických pacientů. Do listopadu tohoto roku by mělo být jasné, zda prostředky s evropských fondů získáme či nikoliv.

Jak by to vypadalo v praxi?
Například povezeme do nemocnice těžce zraněného pacienta po dopravní nehodě, ale ten bude zároveň po dvou infarktech a operaci srdce, kterou prodělal v minulosti. Nemocnici budeme avizovat, že vezeme pacienta po dopravní nehodě s těžkým zraněním, po krevní ztrátě více než 1 litr a že má zároveň přidružené srdeční onemocnění. Oni už budou vědět, že musejí zavolat ortopeda, ale i kardiologa a že musejí aktivovat ARO. Bude tam časový profit. Teď samozřejmě také informujeme nemocnice, jakého tam vezeme pacienta, ale zdaleka ne tak podrobně.
Hovořilo se o tom, že budete chtít sjednotit oblastní zdravotnická operační střediska pod jedno krajské.

V jaké je to nyní fázi?
Když jsem nastoupil do funkce, měla středočeská záchranná služba šest oblastních zdravotnických operačních středisek, která přijímala hovory na linku 155. Byla v Kladně, Příbrami, Kolíně, Mladé Boleslavi, Benešově a Jesenici, což bylo z finančních, organizačních i personálních důvodů dlouhodobě nevýhodné. Našim cílem bylo jejich postupné sjednocení v jedno krajské se sídlem v Kladně, což se nám během tří let podařilo. V roce 2014 byla centralizace úplná, velkou zásluhu na hladkém průběhu má náš současný vedoucí operačního střediska Bc. Patrik Merhaut. Bylo to velmi náročné a stálo nás to hodně bezesných nocí. Nyní už konečně řídíme celý Středočeský kraj z jednoho místa.

Vybudovali jsme také záložní dispečink v Benešově. Máme tam čtyři kompletně vybavená pracoviště. V případě nějakého blackoutu, je zde jedna permanentní síla se všemi dostupnými prostředky, která bude schopná udržet základní provoz linky 155, než se tam dopraví další operátoři.

Když jste nastoupil do funkce, našel jste si i čas, abyste pracoval stále jako výjezdový lékař záchranné služby. Je tomu tak i dnes?
Po nástupu do funkce ředitele jsem se nechtěl vzdát práce lékaře, kterou jsem vždycky dělal a moc rád. Několik let, jsem zvládal skloubit práci ředitele i lékaře v terénu, ale pak jsem si na kole způsobil vážný úraz zad, který mě značně limituje. Jsem po dvou operacích, do sanitky se budu chtít určitě vrátit, ale zatím mi to zdraví nedovoluje.

Stál jste také u vzniku Call centra, kam mohou lidé z celé republiky volat kvůli zdravotnické radě po telefonu či otevíracím hodinám zdravotnických zařízení. Osvědčil se jeho provoz? Využívají lidé tuto linku?
Call centrum je výborná věc, funguje jako doplňková služba zdravotnické operačního střediska. Z počátku jsme byli mnohými kritizováni, protože na stejné dotazy v podstatě odpovídá i linka 155, ale dochází tam k blokování urgentnějších hovorů. To je ten důvod, proč dnes celá řada záchranek po našem vzoru tuto informační linku zřídila také. Pro volající není zásadní, zda na stejný dotaz odpovídá linka 155, nebo linka se zvláštním číslem a databází, jako to máme u nás. Takže pokud někdo zavolá na linku 155 s neurgentním dotazem, je přepojen na Call centrum, ale jsou i opačné případy. V loňském roce na číslo Call centra zavolalo 9393 lidí a počet hovorů každým rokem stoupá. Oproti loňskému roku jsme zaznamenali téměř 20% nárůst hovorů.

Máte v rukávu třeba ještě nějaké další podobné projekty?
Je jím například projekt „Učte se se od profesionálů“, který probíhá pod záštitou hejtmana Středočeského kraje. Jedná se o kurzy první pomoci, které vedou naši záchranáři. Kurzy od podzimu probíhají ve všech středočeských okresech, může se na ně přihlásit kdokoliv a jsou zdarma.

Další projektem je vytváření sítě automatických externích defibrilátorů, na kterém také spolupracujeme s vedením Středočeského kraje. Říkáme mu projekt „First responders“ a týká se těch, kteří jsou první na místě události. V celé řadě západních zemí je tento projekt na velmi vysoké úrovni, ale tam někdy zcela supluje záchranku. V České republice je natolik husté pokrytí výjezdovými základnami záchranné služby, že přichází trochu se zpožděním, ale má zde určitě svojí úlohu. My se snažíme rozmisťovat automatické externí defibrilátory tam, kde jsou naše dojezdové vzdálenosti delší. Dáváme je většinou složkám IZS, tedy policii nebo hasičům. V současné době máme rozmístěno přes šedesát přístrojů v celém kraji, ale v tomto úsilí budeme pokračovat dál a určitě budou přibývat další. Kraj je této myšlence velmi nakloněn a pomáhá nám.

Jak projekt v praxi funguje?
Tam kde mají přístroj AED, zaměstnanci zároveň prošli naším školením první pomoci, takže zvládají použít i automatický externí defibrilátor. V praxi to probíhá tak, že operátorka linky 155 na místo události primárně vysílá sanitku. Pokud se jedná o srdeční zástavu, tak se ještě podívá na mapu, kde je nejbližší přístroj AED a volá například městské policii, která ho má ve voze, jestli tam nebude dřív. Neznamená to, že to bude suplovat záchranku, ale v každém případě je to věc, která nám pomáhá a může včasným a správným použitím zachránit lidský život.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?
V lednu jsme zasahovali u dopravní nehody na Berounsku, v jednom z havarovaných vozidel byl řidič v bezvědomí a nedýchal. Hasiči tenkrát dorazili na místo jako první. U muže zahájili resuscitaci a použili automatický externí defibrilátor. U zraněného došlo k obnovení srdeční činnosti a po předání záchranné službě byl transportován do nemocnice.

Jako jedna z mála záchranek nemáte leteckou záchrannou službu. Proč?
Tak to bylo i před mým nástupem do funkce. Ve Středočeském kraji zasahuje obvykle letecká záchranka z Prahy, ale nemá to svojí logiku, protože v Praze je její využití minimální a naopak kolem 90 % jejích zásahů je ve Středočeském kraji. Pražská záchranná služba stále říká, že je to pro ní neúnosná finanční zátěž. Jednal jsem už s hejtmanem Středočeského kraje, jestli by stál o to provozovat leteckou záchrannou službu, i když by náklady na provoz záchranky významně stouply a nebyl proti. Chceme psát oficiální žádost na ministerstvo zdravotnictví, ale předběžně jsem o tom jednal s panem ministrem a ten mi řekl, že se tím určitě budou zabývat. Probíhalo by to tak, že by letecká záchranka zůstala na stejném místě, ale byla by provozována, operačně řízena i financována středočeskou záchrannou službou.

Na pražské záchranné službě vedly napjaté vztahy s odborovou organizací až k odvolání ředitele Schwarze. Jak jste na to tom s odboráři u vás?
S odborovou organizací máme velmi dobré vztahy. Samozřejmě z podstaty věci vyplývá, že jsme každý na jiném břehu, ale dá říci, že se obě strany snaží najít nějaký konsensus a vždy je zájem o to, aby to prospělo lidem i organizaci.

Záchranné služby se před několika lety potýkaly s novým zákonem, jaké největší změny to pro středočeskou záchranku znamenalo?
Čekali jsme, že nám nový zákon práci usnadní, ale opak je pravdou. Pouze nám ukládá a nařizuje povinnosti, které jsou jen těžko splnitelné. Například financování zdravotnických záchranných služeb zůstalo i po příchodu nového zákona na stejném principu. Jsme příspěvkové organizace a 75 % financí jde od našich zřizovatelů, tedy krajských úřadů a 25 % z veřejného zdravotního pojištění. Snahy záchranných služeb před uvedením nového zákona byly, aby se pojišťovny do financování více zapojily a kraje nebyly tak zatížené, což se nám bohužel nepodařilo. Díky vstřícnému přístupu Středočeského kraje jsou však všechna úskalí pro nás dobře řešitelná. Troufnu si říci, že v tomto ohledu máme asi mnohem méně starostí než ostatní záchranné služby.

Zjednodušeně řečeno negativa převážila pozitiva?
Tento zákon nám měl usnadnit práci v tom, že bychom vyjížděli pouze k zásahům, které jsou indikovány pro záchrannou službu. Praktičtí lékaři zavřou v pátek odpoledne ordinace a pacienti jsou do pondělního rána v podstatě bezprizorní. Částečně sice díky našemu krajskému úřadu fungují lékařské služby první pomoci, ale většinu toho zajišťuje zdravotnická záchranná služba. Velmi často jezdíme do ústavů sociální péče, alzheimer center, domovů důchodců, kde všude avizují, že mají zajištěnou lékařskou péči, ale v drtivé většině tam volají nás. Obvykle to však nejsou výjezdy pro záchrannou službu, nejsou to život ohrožující stavy, ale obvykle zhoršení chronických obtíží. Velice často se jedná i o soukromá zařízení, která tímto způsobem na nás parazitují. To vše měl nový zákon vyřešit, ale nevyřešil. My jako záchranka stejně jako Asociace zdravotnických záchranných služeb se na to neustále snažíme upozorňovat. Tím že jezdíme na tyto neindikované výzvy, se nám překrývají výjezdy a může se stát, že kvůli tomu přijedeme pozdě někam, kde nás skutečně budou potřebovat.

Můžete se nějak bránit?
Snažíme se bránit všemi dostupnými prostředky, psali jsme dopis na kraj, informujeme ministerstvo zdravotnictví. Teď právě řešíme stížnost, že jsme odmítli, dle mého názoru naprosto správně, transportovat do nemocnice pacienta s podvrtnutým kolenem. Přitom měli auto a dovezli si ho bez problémů do nemocnice sami. Lidé často argumentují „my si platíme daně, tak nás koukejte odvézt“. Přitom mohou jet autem nebo taxíkem. My se samozřejmě nebráníme pracovat, ale ať si ti lidé uvědomí, že můžeme být potřeba někde jinde a daleko více.

A jak to je s pacienty záchranných služeb, mění se stejně jako systém péče?
Před několika lety jsme zaznamenali velký nárůst stížností. Myslím si, že to bylo všeobecnou atmosférou a nervozitou ve společnosti. Navíc je v současné době jednodušší si stěžovat. Je rychlejší napsat email, než psát dopis, lepit známku a jít s obálkou na poštu. Lidé si navíc neuvědomují, že v České republice je jedna z nejlepších záchranných služeb na světě. Měl jsem možnost sledovat záchranné služby v Anglii a v Německu a byl jsem hrdý, jako to funguje tady. Řekl bych, že po velkém nárůstu stížností se situace v posledních letech zklidnila. Naopak přibyly pochvaly a poděkování, čehož si v naší branži nesmírně vážíme.

Hovořil jste o Anglii a Německu. Čím se liší se systém záchranných služeb v České republice od těch v zahraničí?
Na to nelze úplně jednoduše odpovědět. V řadě zemí vůbec není dána dojezdová doba sanitek a aktivační čas, jako je tomu u nás. To znamená, že do dvou minut musíme vyjet a do dvaceti být na místě. Měl jsem možnost vidět fungování záchranné služby v sousedním Německu a hrdě mohu prohlásit, že se vůbec nemáme za co stydět. Jel jsem tam s velkým respektem a tato návštěva mě utvrdila v tom, že záchranná služba je v České republice minimálně srovnatelná. Dle mého názoru máme mnohem lepší operační řízení, protože v Německu je operační středisko společné pro záchranku i hasiče a tísňovou výzvu pro záchranku tam přijímá hasič. V Anglii zase téměř nejezdí v sanitce lékař. Takže náš systém péče se od zahraničního velmi liší a ve srovnání je úroveň našich záchranných služeb je velmi vysoká.

Stále se potýkáte s napadáním záchranářů na výjezdech?
Je to v podstatě náš dennodenní chléb. Obvykle je to spojené s požitím nějaké návykové látky. Ti lidé hledají nepřítele, vytvoří si ho v nás a vede to až k napadení, byť si nás sami volali. Začíná to už voláním na tísňovou linku, slovní agresí vůči operátorkám, vyhrožováním a nadávkami. V současnosti probíhá veřejná iniciativa, abychom dostali status veřejného činitele, jako má policie. Můj názor je ten, že to nepotřebujeme, nic pozitivního nám to nepřinese. Drtivá většina fyzických napadení je pod vlivem alkoholu nebo drog a těm lidem je v tomto stavu úplně jedno, jestli máme status veřejného činitele nebo ne.

Je možné se bránit?
Organizovali jsme pro naše zaměstnance kurzy asertivity a sebeobrany, já sám jsem je také absolvoval. Asertivita posádek hraje v těch krizových situacích obrovskou roli. Většina konfliktů se dá vyřešit citlivým přístupem. Ale ty kurzy by musely probíhat v podstatě nepřetržitě, což je v naší praxi nereálné.

Setkal jste se s napadením někdy vy osobně?
Mnohokrát, ale mě osobně nikdy nikdo fyzicky nenapadl, když nepočítám nějaké postrkování a podobné věci. Jsem člověk, který se vždy snaží s lidmi vyjít a dohodnout, ale určitě to je také o štěstí. Jednou jsem zažil takovou absurdní situaci, kdy jsme přijeli k dopravní nehodě osmnáctiletých mladíků na Kladensku, kteří jeli v sobotu v noci ze zábavy. Sedm jich bylo nacpaných v jednom osobním autě. Byla to poměrně ošklivá nehoda a jeden z nich měl vážné zranění hlavy. Všichni byli opilí. Na místo jsme přijeli první, asi do osmi minut od zavolání na linku 155. Byla to velmi nepříjemná situace, protože nás přivítali slovy: „Kde jste vy hajzlové? My si vás platíme…,“ a tak podobně. Tenkrát jsem měl opravdu strach, že nás fyzicky napadnou, nakonec jsme situaci zvládli a těžce zraněného pacienta jsme ošetřili a předali v nemocnici.

Stále se mluví o velkém nedostatku lékařů, jaká je situace na vaší záchrance?
Nedostatek lékařů řeší záchranky po celé republice. Pokud se něco výrazně nezmění, abychom si mohli udržet lékaře, tak péče zdravotnické záchranné služby v České republice spěje k tomu, že bude ubývat lékařské péče a k pacientům budou v sanitce jezdit hlavně záchranáři. V této chvíli a toto ten systém není připraven a role lékaře v terénu je naprosto nezastupitelná.

Jak by se to podle vás dalo vyřešit?
Byli jsme na ministerstvu zdravotnictví s návrhem, aby byla urgentní medicína zařazena mezi základní obory. V současnosti evidujeme u mediků obrovský zájem o práci na záchranné službě. Kdyby byla urgentní medicína základním oborem, tak by jich tam celá řada šla, ale tak to v současnosti nefunguje. Oni musejí nastoupit na jiný základní obor, jako je například chirurgie nebo interna, a po pěti letech už se jim pak samozřejmě nechce na záchranku. Nedávno jsme se dozvěděli, že pan ministr náš návrh schválil a urgentní medicína opravdu bude základním oborem. Jsme za to velmi rádi a věříme, že to časem vyřeší nedostatek lékařů na záchranných službách. Velké poděkování za to patří současnému i bývalému ministrovi zdravotnictví.

Chtěl byste něco vzkázat záchranářům?
Chtěl bych jim strašně moc a ze srdce poděkovat, protože mnohdy naše práce není jednoduchá. Býváme občas často takovým hromosvodem jak pro pacienty tak i pro nemocnice. Chtěl bych našim záchranářům popřát pevné nervy, spoustu elánu a optimismu, protože bez toho se naše práce dělá jen velice těžko.

Tereza Vojtová