V minulém týdnu nás oslovil redaktor ČT Jakub Vácha, abychom mu přiblížili práci tzv. peerů, tedy speciálně vyškolených zdravotníků, kteří svým kolegům poskytují psychosociální pomoc, u jihomoravských záchranářů.
Kromě odkazu na reportáž, do které jsme krátce přispěli a kterou odvysílala Česká televize v pořadu Události v regionech, vám nyní nabízíme i povídání o tom, jak tým našich pěti peerů v posledním roce fungoval, jakým změnám se musel přizpůsobit a s čím nejčastěji se peeři potýkali. Vyzpovídali jsme tu nejpovolanější – koordinátorku našeho týmu peerů, záchranářku a neskutečně milou a přátelskou kolegyni, Mgr. Alexandru Korvasovou.
Během května se obnovila působnost peerů tak, jak ji běžně známe, tedy v plném rozsahu včetně osobních setkání pro poskytnutí kolegiální podpory. Covid 19 tuto možnost na několik měsíců potlačil. Jak tedy vypadala pomoc peerů během uplynulého roku?
„Naše pomoc a podpora se musela omezit výhradně na telefonickou komunikaci. Lidé nám volali buď přímo nebo my jsme své kolegy oslovovali telefonicky poté, co jsme se dozvěděli, že si prožili nějakou nadlimitní událost. A jako vždy jsme jim nabízeli podporu, sdílení a možnost uzavření prožité obtížné situace. To vše ale pouze telefonicky. Fungovali jsme (a stále fungujeme) také na ministerstvem zdravotnictví zřízené telefonické lince kolegiální podpory pro zdravotníky. A přepadávaly a přepadávají na nás i některé telefonáty nejprve z linky 1212, posléze 1221, kde ve specifických případech pomáháme i veřejnosti.“
Telefonická krizová intervence se asi od té osobní v mnohém liší, museli jste proto absolvovat i speciální kurz. V čem je pomoc po telefonu jiná, co vám u ní chybí anebo může být naopak v některých případech komunikace, která se neuskuteční tváří v tvář, i výhodou?
„Ověřili jsme si, že lidé mají anonymitu, kterou jim linka nabízí, docela rádi. Takže těch hovorů na lince bylo poměrně opravdu hodně. A je to dobře, protože každý má mít možnost si svoje obavy nebo těžkosti s někým probrat. Ale museli jsme se hodně naučit, v mnoha ohledech je telefonická intervence jiná. Předně řadu věcí nevidím, jsem závislá na tom, co ten člověk řekne, ale už nemůžu vnímat, jak se přitom chová, schází neverbální komunikace. V nejhorším případě může člověk na druhé straně telefonu mlčet. To jsou nejtěžší situace, kdy já v tu chvíli vůbec nevím, co dělá. Ten zrak, ten jeden smysl prostě chybí. Na druhou stranu to zase vyvažuje pocit maximálního soukromí. I když absolutní diskrétnost je samozřejmostí i u osobních intervencí, vyjma skupinových setkání, kdy například posádky po nějakém náročném zásahu společně s peery a dalšími odborníky rozebírají danou událost. Ale tam do toho už jdou s tím, že budou sdílet prožitou situaci i s ostatními členy týmu.“
Kromě „technických změn“ při poskytování kolegiální podpory, o kterých jsi mluvila, proměnila se i témata, kterých se intervence týkaly?
„Zejména na začátku, než se lidé „s covidem“ naučili fungovat, jsme často s kolegy řešili takové ty prvotní obavy – strach, aby neohrozili své blízké doma, obavy ze samotné nákazy, otázky jak sladit práci, která v tu chvíli byla riziková, s fungováním rodiny. To byly problémy, které je v danou chvíli asi nejvíc trápily. Potřebovali si utřídit myšlenky a nastavit systém, jak v situaci, která byla pro všechny nová a nečekaná, fungovat. Celý ten rok byl po psychické stránce pro zdravotníky poměrně náročný, a to se samozřejmě promítlo i do obsahu našich hovorů.“
Je pro vaše kolegy jednodušší, svěřit se se svými obavami nebo problémem peerovi, než třeba vyhledat radu a pomoc vně organizace? Nebojí se před Vámi odkrýt, ukázat třeba i svá slabá místa? Kdy je kolegialita výhodou a může naopak nastat situace, kdy vyhodnotíš, že je lepší směřovat svého kolegu do jiné péče?
„To, že jsme kolegové, je většinou velká výhoda. Pomáhá to, že máte před sebou někoho, kdo pracuje ve stejné nebo velmi podobné funkci a kdo má zkušenosti s tím, co děláte. Takže mu můžete nabídnout i srovnání se svými vlastními prožitky, svoji vlastní zkušenost. Neměl by Vám však člověk být až příliš blízký, nesmíte ho znát až příliš dobře. Pokud je vztah s kolegou i na přátelské až kamarádské rovině, tak už to není bezpečné. To je chvíle, kdy raději doporučím pro intervenci někoho jiného, ať už z týmu peerů, nebo i zvenčí, kdo není „záchrankový“ a s kým mám dobré zkušenosti.“
Na telefonické lince Vás ale kontaktovali nejen kolegové z jihomoravské záchranky, ale také lidé z celé republiky. Musíte mít asi velký přehled po tom, kde a jak je následná psychologická péče zajišťována…
„Člověk si drží v hlavě takovou mapu těch odborníků, kam může lidi dál odesílat v rámci celého kraje. Kontakty si buduje roky. Na telefonické krizové lince je to specifické v tom, že my pomáháme hledat pomoc v rámci celé republiky. Jak člověka nasměrovat k další péči, to bylo také jedním z témat kurzu, který jsme absolvovali.“
Děkuji naší skvělé peerce Saši Korvasové za rozhovor i za všechno, co pro své kolegy s energií sobě vlastní dělá. Ať se Ti daří, Saši.
A už jen doplním, že 10. května je u jihomoravské záchranné služby obnovena peer podpora i intervence první psychické pomoci pro sekundárně zasažené, tedy například pro příbuzné pacientů nebo svědky závažných událostí, v plném rozsahu. Peeři a interventi mohou opět vyjíždět ke všem, kteří jejich psychickou podporu potřebují, a to včetně těch, u kterých je známá covid pozitivita. To vše samozřejmě za použití předepsaných ochranných prostředků.
(HK)